”Ak všetko pôjde tak ako chceme, teda podľa našich predstáv, tak snáď sa v roku 2016 zrodí nový album kapely Anthology“ , tvrdila v závěru roku 2015 zpěvačka kapely Raylyn Shayde. A jak je vidět, zřejmě všechno šlo podle představ, neboť nové album je na světě (byť při jeho vydání zbývaly do konce roku 2016 už pouze dva týdny). A ať na něj koukám z jakékoliv strany, výsledek mi vychází pokaždé stejný. O druhém albu „Angel’s Revenge“ můžu v globále psát zhruba to samé, jako u jejich debutového „The Prophecy“. Stačí jen o něco víc zvýraznit pozitiva a trochu ubrat z tehdy zmíněných negativ, což jasně naznačuje, že s novinkovým albem se Anthology posunuli na kvalitativním žebříku o nějaký ten schůdek výš. A i když celkové hodnocení vyzní velmi optimisticky, tomu vrtkavému „ale“ se ani tentokrát nevyhneme.
Anthology jsou agresivnější, dynamičtější, pružnější. Osmička skladeb (výjimkou je dramatické klávesové intro „Revelation“, které má ideálně vtahovací atmosféru, i přes to, že o nadcházející divočině nenaznačí ani ždibeček) pulsuje napětím, předhání se v rychlosti a jedním slovem žije. Byť hojné užití kláves svádí k určitému koketování se symfoničností, Anthology je většinou používají přímočařeji, řekl bych až s rafinovaností v duchu Sonaty Arcticy. V dokonalé symbióze s živočišnými kytarami a nakopávajícími bicími totiž (byť to u kláves může znít podivně) i ony přidávají svou špetku ukvaltované agresivity a výsledkem je strhující a v podstatě nepolevující drive. Do toho přihoďte i fakt, že Anthology umí spojit sprintující tlak s melodiemi a k tomu všemu má jejich album potřebně sytý a průrazný zvuk. A do téhle nálady navíc dokonale zapadají i občasné hrubé vokální výpady mužské části kapely.
O něco míň mi však (stejně jako minule) zoubky těchto pozitiv zapadají do zoubků sólového zpěvu. I přes to, že Raylyn Shayde je vyzpívanější, přesvědčivější a čistě proti jejímu projevu bych si nedovolil ani pípnout. Jen (ale možná jsou v tom jen osobní zaběhlé stereotypy) ta společná kooperace mi občas nechce ušima projet – jako by to Raylyn daleko víc svědčilo v klasicky načančaném symfometalu a zbytek kapely se (i když z nahrávky neleze žádná pouliční špína), v momentě, kdy k tomu má prostor, vyžíval v rychlopalné divočině. A kupodivu mi tenhle určitý kontrast (nejvýraznější asi u „Against The Wind“, kterou bych bezmála pasoval na jeden z vrcholů alba, jen kdyby se s těmi natlakovanými chlapskými sbory poprala Raylyn o trochu agresivnějším způsobem) pořád ne a ne zapadnout do nějaké symbiózy. Přirozeně nejblíž k ní má finální „Labyrinth Of Evil“, coby nejrozmanitější věc, kde se nejen ty zmíněné odstíny, ale i středověkem vonící motiv a využití flétny či cella spojí do jakéhosi jiskřivého kompromisu bez kompromisu. Ovšem daleko působivější momenty přijdou třeba v „Last Weep“, ve které oba dva proudy k sobě přilnou asi nejblíž a jednoduše řečeno, pak to má grády jako hrom. A k tomu posunování laťky patří i fakt, že tentokrát mi některé z melodií (i když to nebylo hned na první dobrou) zůstávají v hlavě jako základ pro podvědomé pohvizdování.
Zdůrazňoval jsem to na začátku – celkové hodnocení vyzní (nebo by alespoň mělo) velmi optimisticky. Anthology udělali krok vpřed. Pokud jsem v recenzi na debutové album tvrdil, že Anthology mají dobře našlápnuto k tomu, aby se časem zařadili mezi ty slovenské kapely, které se ve světě (aspoň pomyslně, realita je realita) neztratí, tak na to téhle partě téměř stačilo jediné album.
|
