„Healed By Metal“ je už sedmnáctým řadovým albem Grave Digger. A protože tohle parta má léta svůj neměnný a snadno rozpoznatelný styl, je asi jasné, kam úvodní věta tohoto článku směřuje – příznivci téhle německé kapely dostanou téměř přesně to, co od novinkového alba mohli očekávat. Tedy velmi dobře zahraný echt klasický heavík s kořeny kdesi v osmdesátkách. Co je však možné připočítat hrobníkům k dobru, je fakt, že všechny drobounké změny od tradiční matrice tuhle desku hodně oživují.
Chris Boltendahl svojí pilu v hrdle neztupil ani na jediném zoubku, přesto jeho příklon k větší melodičnosti působí velmi svěže, nemluvě o silných sborech, jejichž slogany jsou velmi snadno zapamatovatelné. Testosteronově agresivní sound a důrazný zvuk v kombinaci s klasicky hrozičským pochodovým tempem je maximálně natlakovaný, k čemuž přispělo tentokrát i pouze velmi decentní užití kláves. Technik Axel Ritt, u kterého jsem se při jeho nástupu do kapely trochu obával toho, že jeho styl hry by mohl příliš zklidnit výraz kapely, je dokonalou součástí celku a i když si najde (velmi účelně) prostor pro svoje hrátky, asi nejvýraznějším momentem alba jsou jeho nápadité riffy. Grave Digger jsou velmi střídmí, žádnou ze skladeb zbytečně nenatahují (nebudeme-li počítat bonusové skladby, je „Healed By Metal“ vůbec nejkratším albem v dějinách kapely) a proto album zní velice svižně. A v neposlední řadě se kapele podařilo do některých písní propašovat nezvykle silnou dávku vtipu, což je asi to největší pozitivum letošního alba.
Titulní „Healed By Metal“ je dokonalým reprezentantem alba, který hned na úvod prozradí, že je u Hrobníků vše tak, jak má být. Sborově vyřvatelný slogan, pumpující pěsti, řezavé riffy a lehkoprsté sólo. V tomto duchu se odehrává většina alba, výhodou jednotlivých kousků je, že (právě díky té až primitivní zapamatovatelnosti) si je mezi sebou nepopletete a o tom, jak moudré bylo desku zbytečně nenatahovat, svědčí „The Commandments Of Metal“, která při stoprocentním zachování všech poznávacích znamení zní už příliš rutinně. Zcela logicky pak vyčnívají skladby, do kterých Grave Digger propašují záblesk (pro ně) neotřelého nápadu. Ve „Free Forever“ je to pirátsko-folková příchuť, znásobená akustickou hravou kytarou (kouká z toho radost jako hrom), dále atmosféra v „Kill Ritual“, která přes tradiční sekanici proklouzne do neobvyklé refrénové rozvernosti (páni, tohle vede snad až kamsi na taneční parket), naprosto odzbrojující je halekačka „Hallelujah“, jejíž lehkost podtrhne smějící se sólová kytara, kterou ještě překonává dokonalé finále – atmosférické basové probrumlávání, hutně těžkopádný medvědí riff, jedovatě alarmující plíživý Chrisův hlas, mrazivě chorobný jedovatý smích, slušná porce výpravnosti – dokonalé vykreslení potměšilých Charonových nálad.
Začalo to vloni, pokračuje to naštěstí i letos. Veteráni (alespoň ti pravověrně heavíkový) prostě mají formu. Grave Digger sice své nejsilnější položky v diskografii tentokrát neatakují, ale zásluhou toho, že do své tradiční matrice dokázali zamíchat dosud největší porci lehkosti (není právě tohle nakonec vliv Axela Ritta?) zas tak daleko za nimi nezaostávají.
|
