Tak tomu říkám (bohužel) zafungovat docela prognosticky. Své třetí album nazvali švédští Civil War „The Last Full Measure“, což by se dalo přeložit mimo jiné jako „poslední plná dávka“ (přesnější význam a zdroj názvu alba však hledejte v třídílné sáze „The Civil War Trilogy autorů Michaela a Jeffa Saarových). A neuběhly ani dva měsíce od vydání této desky, kdy se ukázalo, že v aktuální sestavě skutečně půjde o poslední dávku. Tedy, ono je pravdou, že už v předloňském roce byla po odchodu Stefana Erikssona a Oskara Monteliuse původní sestava poněkud zredukovaná, nicméně aktuální odchod Nilse Patricka Johanssona se jeví jako docela silný zásah do výrazu kapely. Přece jen Nils coby poznávací znamení kapely byl hodně výraznou značkou. Škoda je to hlavně proto, že „The Last Full Measure“ vypovídá o tom, že hudebně Civil War byli v hodně vydařené formě.
Asi největší nevýhodou této desky je skutečnost, že v power metalu už všechno bylo vymyšleno, takže některé okamžiky znějí docela povědomě a nepřekvapily by v repertoáru hudebních kolegů. Ve prospěch Civil War však mluví skutečnost, že tyhle momenty nebudí dojem nějakého cíleného vykrádání nebo vracení se k hudebním kořenům zakladatelů kapely, ale jsou přirozeně zakomponovány do vlastního výrazu (ano, pro ty, kteří na toto srovnání čekají, pojem Sabaton musí zaznít, ale jde spíš o to, že Civil War do některých skladeb nacpou podobnou dávku testosteronu, jako to dělali u svého bývalého působiště, to už spíš vyčnívá šťouchanec do Powerwolf v „A Tale That Never Should Be Told“, či některé asociace na německé téma v duchu Helloween, či Axxis). A hlavně, provedení ze strany Civil War je opět vynikající, zejména je nutno zdůraznit smysl pro detail, nevynechte příležitost hledat pod hlavním melodickým tahem velmi živé (klávesové, kytarové) hravé a propracované drobnosti.
Je možná trochu zvláštní (i když tady možná funguje ta okřídlená teorie zvýhodněného povědomého motivu), že ve výběru nejvydařenějších položek se mi sešly převážně skladby, u nichž se objevuje ta zmíněná asociace na některé z kolegů. O skvěle vygradované atmosférické „A Tale That Never Should Be Told“ se vzletně pompézním refrénem již řeč byla, v germánské říši by musela skvěle fungovat úvodní „Road To Victory“ (praktická ukázka, že najít nástupce za odešlého Johanssona nebude snadný úkol), s až popovou melodičností (v řádně zhrublém kabátu) si Civil War pohrají v „Savannah“, která z pohodové uvolněnosti nabobtnává do pořádného adrenalinu, aby uvolněné koketování s rozverností (pochopitelně vygradované do přímočarého nářezu) dotáhli k dokonalosti v „Tombstone“. A poslední plná dávka v aktuálním složení? Zběsilá melodická upalovačka „Gladiator“. Nezbytností je pořízení verze s dvěma bonusy, neboť závěrečná nadýchaná emotivnost „Aftermath“ velmi příjemně probarví náladu alba.
Knižní trilogie je zpracována a uzavřena a stejně tak se uzavřela jedna kapitola v životě Civil War. Velmi podařeným způsobem. Otázka zní, co bude dál…
|
