Frank Ulrich a srdce plné temnoty. A také mírný ústup z dobytých pozic. Tak by se dal v kostce charakterizovat pro Grave Digger rok 1995. To, že ztráta Jörga Michaela, který v předchozím roce dal přednost konkurenčním Running Wild (doba, kdy to opačným směrem vezme basák Jens Becker není už moc vzdálená), bude znát, se dalo předpokládat. Jeho nástupce Frank Ulrich, který u Grave Digger vydržel pouhé jedno album, byl ve velmi obtížné situaci. Nahradit mlátičku Jörga se totiž ukázalo jako aktuálně nemožné. Samotný Frank Ulrich za to mohl jen částečně, jeho hra vůbec není špatná, jen po předchozí neurvalé smršti nemá tak zabijácký naštvaný drive, jaký sálal z Jörga. Svůj podíl na tom má i nazvučení, ve kterém bicí najednou znějí docela zastřeně, hlavní díl viny pak nesou samotné kompozice.
Chris Boltendahl se ve své době o vzniku „Heart Of Darkness“ vyjadřoval tak, že společně s Tomim Göttlichem procházeli poměrně depresivním obdobím a tak většina kompozic byla dílem Uweho Lulise. Ten se však spíš než staré podstaty kapely držel své záliby v experimentování. Finální Chrisovo učesání písní do takové podoby, aby zapadly do tradiční šablony, sice přišlo, ale ani to již nezabránilo tomu, aby „Heart Of Darkness“ znělo prostě jinak. V porovnání s předchozí deskou temněji, monotónněji a klidněji. Tato charakteristika nebyla ve všech svých odstínech krokem zpět, v některých momentech nabídla cestičky, které Grave Digger mohli v budoucnu využít, přinesla i jednu do té doby od kapely neznámou a od té doby nenapodobenou raritu, v celkovém součtu však těch důvodů, proč se k albu vracet, je podstatně méně, než tomu bylo u „The Reaper“.
Jedním z největších je (tradiční) chytlavost úderných refrénů. A že těch výrazných sloganů, které strašně snadno lezou do hlavy, je plná deska! Po úvodním klávesovém intru „Tears Of Madness“ následující tři skladby jsou tím nejlepším, co v tomto směru „Heart Of Darkness“ může nabídnout. „Demon`s Day“ s její alarmující výhružností a mrazivým Boltendahlovým projevem bych si dokonce troufl označit jako jeden z nejsilnějších nápadů, které kdy Grave Digger nabídli. Problémem však byla (nejen u „Demon`s Day“, ale prakticky u každé skladby, ve které hrobníci vsadili na výrazný slogan) zbytečně přepálená délka, kdy díky otravné repetitivnosti základního hesla se ta síla docela rozmělnila. Paradoxní je, že slova o přepálené délce se netýkají titulní skladby. Ta je v celé diskografii Grave Digger tou bezkonkurenčně nejdelší, staví na neobvyklé výpravnosti, bohatém ději, změnách tempa i neobvyklých aranžích a je možná s podivem, že podobně bohatou atmosféru v tak rozsáhlé kompozici Grave Digger nikdy nevyužili v dalších letech ve svých koncepčních příbězích. Strhující divadlo! To však v konečném důsledku vede k tomu, že o to víc se obnaží fakt, že Boltendahlovci v závěru alba už víceméně trochu vaří z vody, kterou se přece jen podaří zahustit ve finální melancholické bonusovce „Dolphin`s Cry“ (byť opět přijde varovný prst kvůli délce skladby).
„Heart Of Darkness“ je v diskografii kapely velmi specifickou a přitom důležitou položkou. Poprvé do výrazu kapely začala prosakovat výpravnost, která se postupně stala prakticky nezbytnou součástí (byť v trochu jiné podobě) výrazu Grave Digger, lehce se zklidnila tolik typická zuřivost. Díky tomu, je „Heart Of Darkness“ vlastně zlomovým albem, na kterém kapela nabrala nový směr. Jen tuhle změnu ještě nedokázala plně zužitkovat.
|
