Tak máme veselo hned zkraje roku! Pokud patříte mezi powermetalové fanoušky, kteří to mají rádi rychle a náležitě okázale, zároveň vám nevadí nános všemožných klišé, které prostupují názvem alba, texty písní i instrumentální složkou, potažmo popově nasládlý zpěv nebo prvoplánově vlezlé melodie, měli byste se při poslechu novinky německých Victorius cítit jako v samotném Nebi. Pětice hudebníků do toho totiž opět vlétla bez nejmenších rozpaků a na v pořadí čtvrté studiovce přišla s parádní power-speedovou náloží.
O jištění na tomto oslavném metalovém špacíru se nově postarala firma Massacre Records a zejména Lars Rettkowitz, jenž má jako producent a mixážní mistr na svědomí patřičně mohutný sound (bicí ovšem pořád znějí zbytečně synteticky). Celkově pak dílo dopadlo lépe, nežli tři roky starý předchůdce „Dreamchaser“, když přináší kompaktní, přestože postupem hrací doby také poněkud schematický hudební obsah. Ale popořadě. Na úvod Němci nezdržují nějakým intrem a okamžitě rozpoutají ohňostroj velkolepých melodických variací, které nemají za cíl nic jiného, než pobavit přihlížející (posluchače), jež jsou naladěni na obdobně rozvernou show. Vysokorychlostní tempo první skladby "Shadow Warrior" ještě zdůrazní - u této kapely nikoli poprvé v historii - blastbeatová klepanice, pořád jde však spíše o zahřívací kolo před budoucím závodem. Následující položka „Hero“ už frčí naplno, přičemž strhává - krom tradičně skvělého Davidova zpěvu - vzdušným refrénem, jehož inspirační zdroj nebude pro zkušeného posluchače žádnou záhadou (Freedom Call je správně).
První z vrcholů alba vybuchne v kusu „End Of The Rainbow“, kde neodolatelně září skvostně klenutý bridge a vypiplané sólo. Přes metalově ostřeji vedenou – a zároveň méně líbivou – píseň „Die By My Sword“ (ano, Manowar je správně) se dostaneme k dvojici dalších highlightů. Střela „Sons Of Orion“ stojí na dynamickém klávesovém motivu a příjemně zklidněných slokách, jež dají vyniknout sugestivně zpěvnému refrénu a opět lákavě vystavěnému sólu. Titulní track pak zdobí chytlavé vyhrávky, nezbytná speedová rytmika i obecná hymnická aura. Ani poté nebude nouze o melodickou zábavu, avšak zároveň lehce ubydou jednoznačně chytlavé momentky a nejpozději u kusu „Virus“ se dostaví první příznaky nudy, kdy začne být všeho toho halasu už přece jenom trochu moc. V tu chvíli se ale naštěstí album blíží ke svému závěru, který navíc nevyzní do ztracena a naopak nabídne ještě jednu velmi chutnou hitovku.
Ta, kromě toho, že disponuje paušálně líbivým klenutím, má pro našince přidanou hodnotu v podobě hostující Viktorie Surmøvé z mladoboleslavské party Surmata. K této spolupráci došlo díky setkání na jednom slovenském festivalu, kde Viktorie pomáhá jako backstage manager a výsledkem je nadmíru povedený duet ve skladbě s názvem „A Million Lightyears“ (ostatně zajímavé je i zvukomalebné ladění slůvek Viktorie a Victorius). A mimořádně příjemně dopadla také celá novinka Němců, díky které – společně s fošnou „Immortals“ řeckých Firewind - můžeme označit start nového powermetalového roku za velmi zdařilý. Kéž něco takového budeme moci konstatovat i v jeho závěru!
|
