I kdyby se italští Degrees Of Truth dali dohromady hned první den loňského roku, stejně by říjnové vydání jejich debutového alba „The Reins Of Life“ bylo možné považovat za pokus o zápis do knihy rekordů o nejrychlejší natočení alba po založení kapely. Ovšem, i když se facebooková stránka hlásí o narozeninové přání až v březnu, nelze vyloučit, že spolu pětice z Varese třeba nezačala „pokoutně“ tvořit ještě v době, kdy kapela oficiálně neexistovala. První otázka, která asi většinu posluchačů napadne, bude řešit to, zda album „The Reins Of Life“ mělo čas uzrát nebo zda je ušité horkou jehlou.
Měla-li by být odpověď co nejstručnější, asi by si člověk musel na pomoc vzít Šalamouna a Chytrou Horákyni a výsledek by zněl – ano i ne. V první řadě je třeba říci, že album je to velmi pestré. Na jednu stranu tím, že se Degrees Of Truth hlásí k nejen k symfonickému, ale i progresivnímu metalu (no, řekněme spíš rocku, neb kdovíjaká tvrdost se ani v měřítcích symfonického metalu s ženou u mikrofonu zrovna nekoná, výjimkou – to je právě ta pestrobarevnost - budiž především vyhrocená „Fine Art Of Havoc“), je to v podstatě přirozený stav. Na druhou stranu je potřeba kvitovat i fakt, že i přes nespornou barevnost drží album pohromadě a rozhodně nebudete mít pocit, že se Degrees Of Truth jen tak naslepo zastřelují a zjišťují, který z odstínů jim bude sedět nejvíc. Všechny, v tom mají zjevně jasno. A kdyby se Degrees Of Truth drželi nepřepálené (a to mluvíme o písních, které se v pohodě protáhnou i přes pět minut) délky skladeb, zněla by jejich prvotina asi hodně zábavně.
Degrees Of Truth jsou totiž hraví. Staví na prosvětlených, pozitivních melodiích, a oscilují mezi širokými mantinely, tvořenými až bezstarostným písničkářstvím, popovou lehkostí, i závanem dramatičnosti, vypůjčené od Trans-Siberian Orchestra (za to může především piáno a šlahounky symfoničnosti), což skvěle demonstruje například (namátkou vybraná) „Civilization“. O náladových změnách skvěle vypovídá třeba její srovnání s „Deep Six“, která sice docela důkladně změní výraz kapely, i přes to zafunguje jako magnet – v úvodu do hloubky ponořená zpěvačka Claudia Nora Pezzotta zní oproti zmíněné rozvernosti velmi smyslně (to ji neopouští, ani když později vystoupá až do operních výšek), Degrees Of Truth pustí do skladby nerušivou elektroniku, silnou atmosféru i lehce řezavé kytary a výraznou dramatičnost, umocněnou sytými sbory, v „Evolution“ se potká výpravnost s ocásky klasiky, a tak jako ve většině skladeb opět dominuje díky své chameleonské proměnlivosti (ve všech podobách suverénní) Claudia, ale vyplatí se sledovat i bohatý instrumentální děj. A takhle zajímavě to jde prakticky celé album. Zlom přijde s dvěma kompozicemi, přesahujícími deset minut. Ať už je to „Pillar Of Hope“ (ta především) nebo titulní „The Reins Of Life“ (u té se mi do cesty průběžně pletou Edenbridge) u obou platí, že do nich kapela dokáže dostat řadu zajímavých momentů, ale jako celek nedokáže ani jedna z nich udržet napětí nebo plně vygradovat.
Součtem všech plusů a mínusů se člověk dostane k závěru, že „The Reins Of Life“ je hodně zajímavá deska. Jen tím, jak Degrees Of Truth dokáží navnadit v kratších kusech a v těch nejambicióznějších položkách jim pak napětí utíká mezi prsty, se nabízí otázka, zda to přece jen není pro kapelu trochu moc velký krajíc. Nicméně tady je potenciál ((nezapomínejme na fakt, že se jedná o debut!) jako hrom.
|
