Počtvrté a nejokázaleji! Alespoň pokud se skladatelské sestavy týká, vždyť na novince Place Vendome spolupracoval nebývalý počet zajímavých tvůrců, jako je Jani Liimatainen (Cain´s Offering), Simone Mularoni (DGM), Olaf Thorsen (Labyrinth), jenž vytvořil nečekanou autorskou dvojici s Fabio Lionem, dále starý známý Magnus Karlsson (Primal Fear) a samozřejmě Dennis Ward, který to se zpěvákem Michaelem Kiskem táhne již od samého počátku. No a pak zde máme další velká lákadla v podobě hostujících muzikantů v čele s Kai Hansenem či Gusem G. (Firewind), a přesto nakonec není možné novinku jednoho z prémiových klusáků stáje Frontiers Records zahrnout vyloženě obdivnými přívlastky.
Nevím, jestli se to zdá jenom mně, nicméně taktika šéfa labelu Serafina Perugina začíná být malinko nefunkční. Nic proti snaze seskupit dohromady velmi atraktivní hudebníky, poslední dobou z toho ale spíše čouhá marketingový kalkul, nežli upřímná touha nabídnout posluchačům něco speciálního a ojedinělého (což neznamená, že tomu tak nebylo vždy). A tak si v tomto konkrétním případě představuji Perugina, jak díky úspěchu zejména druhé fošny Place Vendome zas a znova přemlouvá Warda s Kiskem do tvorby nového alba, aniž by se však pánům vyloženě chtělo. Ale jelikož to jsou profesionálové (plus každé euro dobré), tak Ward v oficiálních prohlášeních srší entuziazmem, a pokud se Kiskeho týká, ten zase zpívá par excellence a představuje nejpádnější důvod ke spuštění desky „Close To The Sun“. Škoda, že těch dalších skutečných motivací již mnoho není.
Co na tom, že album celkem pohodově plyne a občas se zaskví nějaká líbivá melodická linka, když na něm neobjevíme jedinou opravdovou chuťovku, která by si naklonila přízeň s automaticky naléhavou grácií (jako se to např. povedlo několika položkám z již zmíněné druhé řadovky "Streets Of Fire"). Vzhledem k počtu autorů je vlastně neuvěřitelné, jak jsou si po kvalitativní stránce písně podobné, jakoby se pánové nějakým meditačním způsobem naladili na jednu vibrační úroveň a v té pak společně tvořili. Problémem je, že ona úroveň není vysoká a spíše tvůrce usvědčuje z rutinérského rozpoložení, nežli skutečné vášně a touhy napsat něco mimořádného (čímž se vracíme k možnému tlaku principála Frontiers). Nabízí se však také možnost, že se ani jeden z autorů zkrátka nenachází v adekvátní skladatelské formě, což si ale nechci tak snadno připustit (zejména s ohledem na dubnovou novinku Thorsenova Labyrinthu).
Za (mírné) vrcholy lze označit Liimatainenův příspěvek „Welcome To The Edge“ s dynamickou stavbou a působivě hravými zpěvy, baladicky uvolněný a postupně vtahující kus „Strong“ z dílny Alessandra Del Vecchia, dále song „Falling Star“ (Magnus Karlsson) s jedním z mála chytlavějších refrénů, a nakonec skladbu „Yesterday Is Gone“ (opět Del Vecchio) s popově nasládlým piánem a pěkně vykrouceným sólovým partem. K (opět mírným) záporům můžeme počítat celkem otravný chorus tracku "Breathing" nebo zbytečný cover songu "Hereafter" od DGM (některé oficiální materiály navíc zamlčují fakt, že jde o převzatou věc, což asi není úplně v pořádku). Zbytek písní pak hlavně díky Kiskemu nemůže propadnout, žádná z nich ale nepatří mezi pamětihodné skvosty, což lze přeneseně říct také o celém albu, které více než na kvalitní hudbě staví na jménech jeho autorů. Na to se však ostřílený fanoušek melodického hard rocku jen těžko nechá nachytat.
|
