„Nerd metal“. Takovou nálepku pro svoji tvorbu zvolila italská powermetalová parta SkeleToon. Pánové v čele s lídrem Tomi Foolerem tím chtějí naznačit jednak oblibu videoher, jednak smysl pro humor, který má dle jejich mínění hrát nezbytnou roli při tvoření čehokoli. S tím je nutné souhlasit, jenže tím pádem po poslechu novinky „Ticking Clock“ naskakuje několik otazníků. Zaprvé, označení „nerd metal“ není s hudbou Italů úplně kompatibilní, protože jde o typický power-speed bez výrazného průniku elektroniky nebo počítačově-herních zvuků. A pokud se zmíněné srandy týká, rovněž se nedočkáme nějakých zábavných hrátek, naopak, SkeleToon na v pořadí druhém albu chvílemi nečekaně zvážněli, přičemž opravdu není možné říct, že by to bylo ku prospěchu věci.
Mám proto chuť zařvat: PROČ?!? Proč po rok starém debutu „The Curse Of The Avenger“, jehož pohodová atmosféra fungovala právě z důvodu nekomplikovaných hudebních struktur, najednou autoři ucítí potřebu přijít s koncepčním příběhem, evokujícím filmy z Burtonovy školy jako „Mrtvá nevěsta“ nebo „Ukradené vánoce“? Jistě, i v těchto snímcích hraje hlavní roli humor, avšak pořádně černý a s notnou dávkou cynismu. V překladu do hudební řeči SkeleToonu je ale tato temnější stránka věci okleštěna do podoby songů, snažících se o složitější stavbu, jejíž tvorba však pánům (konkrétně bicmenovi Henry Sidotimu, který je složil, v čemž může být zakopaný pes) nejde ani zdaleka tak snadno od ruky, najednou se vytratí lehkost a zejména vokální linky trpí nelíbivou komplikovaností (několik melodických momentek v nich je jen slabou záplatou). Jde sice pouze o dvě skladby, jenže jedna z nich je rovnou titulním songem a ta druhá má deset minut, v playlistu je poslední a má být tedy katarzujícím vyústěním celého díla. To se však neděje a celkové dojmy po jeho poslechu jsou tím tedy zákonitě ovlivněny.
A to přesto, že zbylých sedm položek víceméně kráčí po linii nastolené prvním albem a nabízí přímočaré power-speedové věci, pocitově inklinující k Helloween nebo Trick Or Treat. Songy jako „Dreamland“ (s nejlepším refrénem nahrávky) nebo „Night Ain´t Over“ můžou pobavit (ačkoli v případě druhého jmenovaného jsou slokové fráze až příliš okatě inspirovány fošnou "Theater Of Salvation" od Edguy), o moc pozadu nezůstává ani svižný kus „Chasing Time“, líbivá akustická balada „Falling Into Darkness“, případně klipovka „Mooncry“, u ní mě však malinko vadí Foolerovo zařvání, který narušuje refrénovou dynamiku. Zajímavě každopádně působí pohled na hostující sestavu, ve které mj. nalezneme Jense Ludwiga z Edguy v roli „Času“ nebo Pieta Sielcka z Iron Savior jako „Otce“. Něco takového navozuje nemalé očekávání, které však zůstává z větší části nenaplněno, novinka SkeleToon je horší, nežli debut (konkrétně o jeden plný bod) a ve výsledku jde o album, jehož poslech může mít smysl pro zavilé power-speedové fanoušky, ostatní nemají mnoho důvodu se jím obšírněji zabývat.
|
