A nejlepší diskotékovou kapelou se pro rok 2017 stávají – Battle Beast! Ne snad, že by tahle finská parta koketovala s diskotékovými motivy poprvé, ale to, kam až se zvrhlo její nové album „Bringer Of Pain“ je docela na pováženou. Odchod prakticky výhradního autora Antona Kabanena před dvěma lety postavil před Battle Beast ohromnou výzvu, přece jen, přijdete-li o životodárný zdroj, který je na prvních třech albech podepsán téměř pod kompletní tvorbou, někde se to odrazit musí. A vlastně se nabízí i otázka, jestli Kabanenův odchod nebyl tak trochu úprkem v tušení věcí příštích…
Album „Bringer Of Pain“ je kolekcí paradoxů. K těm třem největším patří fakt, že Battle Beast výrazně otupili ostří svého žolíka v sukních a svým aktuálním výrazem se snaží Nooru Louhimo předělat z divoké dračice na zpěvačku. Což o to, ona to v pohodě zvládá, ale dobrovolně se z větší části připravit o tu nejsilnější zbraň, kterou mám k dispozici, zavání čirým bláznovstvím. Překvapující je, do jak silné role statisty byl pasován bubeník Pyry Vikki, jeden ze dvou muzikantů současné sestavy, kteří pamatují raná léta Battle Beast. Sázka na stereotypní duc-duc rytmiku je pak jedním z nejsilnějších momentů, které táhnou Battle Beast z klasického pódia na lacině nablýskaný parket. Skutečnost, že bývali poměrně dravou heavy-power metalovou kapelou se Battle Beast snaží ještě zachránit na poslední chvíli na limitované verzi alba, kde nejméně dvě ze tří bonusovek snadno zastíní převážnou většinu položek „regulérního“ alba. Spásou pro Battle Beast může být fakt, že si velmi dobře rozumí s melodiemi. Jen ten jejich kabát je velmi (alespoň s odkazem na minulost), velmi zvláštní.
Přitom začátek alba podobný směr ani v nejmenším nenaznačuje. Úvodní našlápnutá a stoprocentně strhující „Straight To The Heart“ dělá čest svému jménu, energie, vzdušnost, melodičnost, agresivita, jednoduše vyřvávací refrén, krásná symbióza kláves a kytar, vydařené sólo, gradace a skvěle vyšponovaný závěr je skutečně trefou přímo do černého. I následující titulní syrová přímočarost „Bringer Of Pain“ v sobě má hromadu explozivní energie a nekompromisní tah na bránu. Zlom přijde s „King For The Day“, ve které (v podstatě tradičně) Battle Beast začínají dávat prostor diskotékovým motivům, i když ještě stále kombinují vlivy obou svých stylových zdrojů (hodně dělá fakt, že Noora má pořád příležitost občas svým jedákem solidně říznout). Nicméně pomineme-li klasicky klišovitou šlapavku „Bastard Son Of Odin“ (do které se mi zejména v úvodní části ustavičně cpe podvědomé očekávání jidášovského skandování o „porušování zákona“), zacházejí Battle Beast dál a dál, až jejich útok na taneční muziku vyvrcholí v „Dancing With The Beast“. Sandra osmdesátých let? Zhruba těchto ambicí Battle Beast dosahují… a tak nezbývá, než si spravit chuť s bonusovou vypalovačkou „God Of War“, ve které kapela konečně zase jede na krev.
Milí Battle Beast, název desky jste trefili dokonale. Jednoznačně nejslabší položka v metalové (jaké to bude z pohledu diskobola si netroufám posuzovat, nicméně těch pár vypalovaček asi bude i pro něj přece jen přes čáru) diskografii kapely skutečně zabolí. Poslouchat se to určitě dá, dvě tři skladby mají parádní sílu a zpochybňovat řemeslnou zručnost kapely určitě není na místě, ale jinak jde o solidně prokaučovaný potenciál.
|
