Němečtí bojovníci se na metalová kolbiště vrací pouhé dva roky po zářezu „Generation Steel“. Ten nebyl vůbec marný a dokázal, že archaický heavíkový patos je možné servírovat poslechově a hlavně kvalitně. Novinka „Rebels“ na tuto sympatickou linii zcela plynule navazuje a opět přináší několik mimořádně líbivých melodických momentek, třebaže je nutné počítat i s pro-silově zabejčenými motivy, v nichž si němečtí hudebníci hrají na namakané a v každém ohledu chrabré válečníky, pro které je nepřátelská krev ekvivalentem proteinového nápoje.
Jde samozřejmě o image pro metalový svět přirozenou již od prvního příspěvku DeMaiových Manowar, v současnosti mezi nejznámější nositele podobných klišé patří Švédové Hammerfall. Novinka Němců pak chutná jako hudební smoothie mix obou spolků s tím, že inspirační plody byly brány z nejslavnějších období alb „Kings Of Metal“, resp. „Glory To The Brave“, ale klidně i nejnovější desky „Built To Last“, na které seveřané září jako zamlada. Znamená to pravidelný přísun hymnických témat, v případě Majesty za aktivní účasti klávesových dýchánků, pochodových i rychlých temp, naléhavých sborových variací, ale hlavně melodických vláken, které s pavoučí pečlivostí provazují instrumentální stěny a ve výsledku tvoří pevnou a líbivou hudební síť.
Je pravda, že se na ní při bližším zkoumání nejednou objeví méně dotažená smyčka, konkrétně vždy, když zaduní onen machistický hukot. Nejméně lákavě v tomto ohledu dopadly skladby „Fireheart“ a „Yolo HM“ (která zabíjí už názvem), částečně i „Die Like Kings“, přičemž vždy platí, že okolí písní není špatné a v nápaditosti nezaostává za zbytkem songů, nicméně zážitek nenávratně kazí tupé refrény. Předposlední položka „Running For Salvation“ je však nevýrazná celá, na fošně působí zhola tuctově a její absence by prospěla celkové dynamice, padesát tři minut je na podobnou muziku přece jenom trochu moc. Tím však naříkání končí a nyní už je nejvyšší čas přejít ke kladům, které jsou na albu „Rebels“ v zásadní většině.
Působivé je hned intro „Path To Freedom“, hymnický start navazujícího úderu „Die Like Kings“ proložený ostrými riffy pak dobrý dojem jenom potvrdí, až na onen méně vtahující chorus. To se již netýká kusu „Rebels Of Our Time“, kde šlapavé tempo naopak ještě zdůrazní podařená refrénová část. Mimochodem, v této skladbě se blýsknou atraktivní slokové fráze, což je oblast, ve které němečtí autoři obecně vynikají, když chytlavým klenutím ovoněli většinu inkriminovaných úseků této novinky. Krom slok se to týká i bridgů, jako v případě kompozice „The Final War“ se speedovým chorusem jako návdavkem. No a pak přijde vrchol číslo jedna, kterým je nadmíru působivá balada „Across The Lightning“. Když zpěvák Tarek Maghary do tklivých melodií pronese „I´ve fought the thousand battles, I´ve heard a million calls“, má nás okamžitě v hrsti, no a když zazní vysoce vtahující refrén, máte chuť jej následovat, kamkoli si bude přát. Tohle se pánům opravdu povedlo.
Také štych „Iron Hill“ oplývá příjemně plouživými tóny, avšak jen v úvodu, jenž brzy utne další zástup sjízdných slokových frází, potažmo sborově nadýchaného refrénu. Vrcholem číslo dva se pak stává závěrečná jízda „Fighting Till The End“, kterou zdobí nakažlivě halasný chorus. Jde tak o parádní rozloučení s dalším dobrým albem kapely, jejíž autoři disponují nemalým talentem pro psaní chytlavých melodií, a pokud by se dokázali definitivně oprostit od zapšklých metalových klišé, rázem by patřili mezi absolutní žánrovou elitu.
|
