V téhle situaci se Grave Digger již jednou ocitli. Když na začátku své kariéry udělali album „Witch Hunter“, na kterém vycházeli prakticky z totožného vzorce, jako u debutu „Heavy Metal Breakdown“, nedopadlo to vůbec špatně, jen se začaly ozývat hlasy, které jim tento krok vyčítaly. Jak to asi mohlo dopadnout téměř o patnáct let později, když úspěšný vzorec (byť od toho letitého značně přeformulovaný) použili Boltendahlovci bez větších úprav potřetí v řadě za sebou? Odpověď není až tak úplně jednoznačná. Album „Excalibur“ se Grave Digger pokusili oživit především zvýrazněním lidových prvků, o které se jim postarali hostující členové folkových Subway To Sally, proti předcházejícímu templářskému albu je deska ucelenější, bez jakýchkoliv výstřelků. Autorsky i nadále vydržela forma předchozích let, a pokud by si album udrželo takovou kvalitu, jako v prvních pěti skladbách, neváhal bych jej označit za naprosté kvalitativní vyvrcholení celé trilogie. Tomuto závěru však brání fakt, že druhá polovina alba příliš zapadne do vyjetých kolejí a kouzelný meč trochu ztrácí na své magické síle.
Grave Digger při tvorbě alba „Excalibur“ sáhli po velmi vděčném tématu. Kdo by neznal legendu o králi Artušovi, rytířích kulatého stolu a legendárním meči, spojovaném se suverenitou Velké Británie? Na zdůraznění atmosféry dvanáctidílného metalového opusu jsou muzikanti uvedeni v bookletu pod pseudonymy postav, spojených s legendou o Excaliburu, takže můžete narazit na Sira Parcivala, Sir Lancelota, Sira Merlina a řadu dalších. V kontextu se skutečností, že po předchozích třech albech nahrávali Grave Digger album konečně zase jednou v nezměněné sestavě (premiérové zařazení HP Katzenburgera do oficiální sestavy bylo již jen kosmetickou změnou) oproti předchozí desce, bylo užití pseudonymů zřejmě nezbytné k zachování zdání o alespoň nějakých změnách.
Jinak totiž od alba „Excalibur“ jiné překvapení očekávat nelze. Takové drobnosti jako lehké zakoketování s kytarovými efekty, čistý zpěv Chrise Boltendahla, či velmi decentní folkové příspěvky jsou buď již známé, nebo natolik sporadické (případně velmi přirozené), že tu říznou, agresivní a přitom zpěvně melodickou jízdu nijak nenaruší. Zcela podle osvědčeného návodu tak funguje atmosférické intro, nekompromisní řežba (opět je třeba zdůraznit zásluhy Stefana Arnolda na strhující energii kapely) v přímočaré „Pendragon“, velmi šikovně uvolněné ve volnější čisté pasáži s folkovým pohlazením, titulní agresivka s velmi silným zpěvným refrénem, rozvážně houpavá „The Round Table (Forever)“ s výbornými skandovatelnými sbory (opět je v nich možné najít Pieta Sielcka a Hansiho Kürsche), asi nejbarevnější kousek celé kolekce „Morgana Le Fay“, ve které Grave Digger představí prakticky veškeré ingredience, na kterých stojí jejich tvorba (ano, tady je ten nejsilnější moment alba). Jako by však touhle přehlídkou svých předností, schopností a možností kapela vyházela všechna esa.
Zbytek alba neztratí nic zásadního na své síle, Boltendahlovci udrží děj příběhu v patřičném napětí, v případě agresivního „Mordred`s Song“ dokonce zavzpomínají na dávnou neurvalost, v baladické „Emerald Eyes“ opět zase jednou silně zahrají na city, jen prostě už jedou (s ohledem na to, že jde o třetí album v řadě za sebou) malinko s klapkami na očích.
Dařilo se studiově, dařilo se koncertně, podařilo se stabilizovat sestavu, slavilo se dvacetileté výročí existence kapely a Grave Digger byli na vrcholu. Naprostá idyla. Jenže jak už to v životě bývá, žádná idyla netrvá věčně…
|
