ARENA - Thiago Bianchis Arena
Arena je věru zajímavý projekt, tedy alespoň na první pohled. Vždyť v jeho sestavě krom autora Thiaga Bianchi (ex-Shaman) nalezneme i jistého Tita Falaschiho, tedy bratra bývalého pěvce Angry a nyní Almah. Hlavní atrakci ale tvoří seznam hostů, kterých je několik desítek a ti logicky dávají motivaci k očekávání velkolepého metalového díla, ne-li opery (přestože nejde – krom Edu Falaschiho – o nijak známá jména). Nicméně při zaposlouchání se do prvních tónů alba toto natěšení velmi brzy mizí. První vrásku na čele vyrýsuje nedbalé ozvučení, ty další se objeví postupně s tím, jak se bude deska blížit ke svému závěru. Zároveň vyvstane několik zásadních otázek, jako např.: Kde jsou všichni ti hosté? Hudba je nevýrazná, málem komorní, a pokud se zpěvu týká, téměř všichni zpěváci znějí jako stylizovaná imitace André Matose. Úvod alba nezaujme ničím, pak se ovšem ozvou podezřele známé tóny, aby také ne, vždyť právě začíná hrát cover song „Nova Era“ od Angry. A další dotaz je na světě. Proč se v průběhu playlistu najednou objeví tato předělávka, navíc zhola sterilní a horší než předloha? Špatný dojem se zkrátka dále prohlubuje, přestože následující položka „I Live“ slušně spíduje (nějakou známku osobitosti by v ní ale nevypátral ani novodobý Sherlock), stejně tak kus „Woman In Chains“ nezní vůbec špatně, i když i ten je jaksi povědomý. Ale moment, vždyť jde o další cover, tentokrát od Tears For Fears! Co to má jako být, to snad autorovi, který své jméno hrdě vložil do samotného titulu desky, došly tak brzo nápady? Nebo si byl vědom, že jeho vlastní tvorba za moc nestojí? Další cover sice již neuslyšíme, ovšem to, co následuje, je vyloženě podprůměrné a spíše to vypadá na karikaturu brazilského power metalu, navíc hodně špatnou. Jenže zde je vše bráno zcela vážně, situaci pak velmi černo-humorně dotváří fakt, že výdělek z prodeje má být věnován na charitativní účely. To je sice sympatické, až na to, že je vše tak diletantsky odbyté, jakoby se nikomu do práce zadarmo ve skutečnosti vůbec nechtělo. Nakonec tedy vrásky na čele reflektují rovnou dvojnásobný smutek.
3/10
YouTube ukázka - Trust Me
ATHLANTIS - Chapter IV
Athlantis jsou italskou kapelou, která je na tom shodou okolností velmi podobně. I zde nalezneme osazenstvo, které rovnou volá po spuštění díla, navíc se už dostáváme ke známým umělcům, jež tvoří výkvět italské scény. Namátkou jmenuji Piera Gonellu (Mastercastle, Odyssea), Davida Dell´Orta (Drakkar), a hlavně Roberta Tirantiho (Labyrinth), který nazpíval většinu nových songů. Rob mimochodem figuroval již na eponymním debutu, jenž ovšem nestál za moc (s výjimkou skladby „King Lear“ s nadmíru působivým hymnickým motivem). Aktuální zápis (jenž ve skutečnosti nese zavádějící titul, nejde o čtvrtou, ale teprve třetí studiovku) pak nesvědčí o žádném velkém posunu, přestože se několik slušně klenutých melody-linek chvílemi přece jenom vyloupne. Jenže ani ty není možné plně docenit, neboť jim na atraktivitě ubírá bídný sound, což rovněž překvapí vzhledem k faktu, že se o něj staral zkušený Simone Mularoni. Tvorba Athlantisu tak působí zoufale neprůbojně, a proto nakonec zapadnou i ony lepší momenty, kterých ve skutečnosti není úplně málo. Patří mezi ně např. líbivé vokální oblouky v kusech „The Terror Begins“ a „Master Of My Fate“, sólo v „Roninovi“ nebo celkově pohodová položka „Face Your Destiny“. Špatný zvuk ale vykoval žalářnický řetěz pro každou povedenou notu. Škoda.
5,5/10
YouTube ukázka - Master Of My Fate
SINHERESY - Domino
Spolek Sinheresy na letošek přichystal studiovku „Domino“, jež obsahem spadá do oblasti symfonického metalu s ženským hrdlem v čele. Zpěvačka Cecilia Petrini ale není na svém postu osamocena, velmi často ji v duetu doprovází mužský vokalista Stefano Sain, který však za výkonem voňavější polovičky mírně zaostává. Hudba Italů by nicméně měla pobavit fanoušky spolků jako Epica, Within Temptation a samozřejmě Nightwish, původní členové Sinheresy ostatně rozjížděli kariéru jako cover band finských velikánů. Karty odkryje hned úvodní titulka, jež nabídne slušně dynamickou rytmiku, ale také progové záseky a orchestrace, které se pokoušejí o temnější atmosféru, nepřinášejí však zhola nic objevného, podobnou hudební taktiku dnes používá kde kdo. Proto vítám elektronické hrátky na startu navazující písně „Star Dome“, škoda, že jde jenom o podprahové náznaky a Italové s tímto prvkem nepracují aktivněji. Většinou zkrátka probíhá variace na x-krát slyšené téma, přičemž momentů, které výrazněji zbystří pozornost, není mnoho. Nicméně existují a jejich intenzita přibývá s tím, jak se album blíží ke konci. Nejprve zaujmou příkré groovy rytmy kontra svěží refrén v celkově funkčním příspěvku „Under Your Skin“. Poté se blýskne pianově-baladický rozjezd navazující položky „The Island Of Salt And Grass“, jenž brzy rozkvete ve velmi pěkné melodické motivy. Úplně nejlépe si vede song „Believe“, který představí Italy v sebevědomé autorské poloze, jež si je bez větších problémů schopna naklonit posluchače na svoji stranu. Proto je velká škoda, že takových momentů není mnohem a mnohem více.
6/10
YouTube ukázka - My Only Faith
|
