Při průniku do povědomí metalového obecenstva má brazilská Vandroya o něco lepší pozici, a to díky dvěma faktorům. Tím prvním, méně výrazným, je zaštítění labelem Inner Wound Recordings, jenž se o své ovečky stará téměř s rodičovskou péčí. Hlavní hodnotu ovšem představuje zpěvačka Daísa Munhoz, která vládne atraktivně zabarveným hrdlem a znamená zásadní důvod pro poslech kapely, přičemž ani její kolegové nejsou žádní zelenáči a dokáží Daísu podpořit chvílemi velmi poslechovou muzikou.
Tu sami Brazilci charakterizují jako progresivní power metal, souhlasit se však dá pouze s druhým jmenovaným stylem, progu zde věru mnoho nezaslechneme. Intro „Columns Of Illusion“ nabídne kradmé orchestrace, kterými opatrně probleskuje sólující kytara. Ani tajemnější vyznění tohoto otvíráku ale příliš nekoresponduje s pocitovým epicentrem hudby, dočkáme se zejména pohodových a z podstaty pozitivních tónů, o nějakém smutku či melancholii nemůže být řeč. Potvrdí to hned spídová honička navazující položky „The Path To The Endless Fall“, s chutnými melody vyhrávkami, aktivním klávesovým škádlením i kontrastně zklidněnými slokami. Ve svižném rytmu pokračuje také „Maya“, ve které již Daísa naplno předvede svůj um, jenž zespodu jemně podporují hladivé smyčce. Nicméně atraktivní průnik skladby není zcela dostatečný a z větší obyčejnosti ji – krom zpěvaččina výkonu – vytahuje zejména parádně klenuté sólo.
Velmi podobně je na tom i další kompozice „Time After Time“, poté už bude výrazně veseleji. Baladická píseň „Last Breath“ umožní plnohodnotný prostor pro vokální vyjádření, Daísa jej plně využívá a několik nadmíru zpěvných proudů spojí v dravý vodopád popově přitažlivé chytlavosti. Nejde přitom o ojediněle tklivé představení, druhá „ploužáková“ věc – a dokonce ještě vydařenější – následuje ve skladbě „If I Forgive Myself“. Někdo se možná pozastaví nad tím, proč na metalovém albu dostávají tak významný prostor „rádiově okleštěné“ melodie, osobně však nemám jediné slůvko proti, vždyť jde o mimořádně silné písně a ty jsou cenné vždy a všude. Zde jsou navíc proloženy dvojicí tempově kvaltujících věcí, kusem „I´m Alive“ a zejména palbou „You´ll Know My Name“, jež na helloweenském základu vystaví velmi chutnou žánrovku, v čele s okrasně rozkvetlým sólem.
A přece se nakonec o druhé studiovce Brazilců nedá mluvit v převážně obdivných výrazech. Menší problém představují záležitosti, jako je coverový motiv od Felipe Machada Franca, který zde vystřihl tisící variaci na nudné téma, potažmo méně dotažený sound, z něhož nemile vystupují tupě ozvučené bicí. To vše by bylo snadno snesitelné, kdyby nenastal zkrat v podobě závěrečné položky, která má být vyvrcholením celého díla, neb jde o devítiminutovou a rovnou titulní věc. Místo adekvátní katarze ovšem zaslechneme podivné kompoziční chuchvalce, do kterých se nejprve zaplete instrumentace a nakonec i samotná Daísa. Song jako od jiných autorů, nezáživný a ubíjející. Dojmy z poslechu novinky Brazilců jsou tím tedy zásadně poznamenány.
|
