S přelomem století přistál zase jednou pod nohama Grave Digger pořádný problém. Vztah mezi Chrisem Boltendahlem a Uwe Lulisem těžce zaskřípal a to natolik důkladně, že se jejich cesty ve zlém rozešly. Po nějakém tom vyprání špinavého prádla a střetu o jméno kapely se Uwe Lulis spřáhnul s bývalým basákem Hrobníků Tomi Göttlichem a společně rozběhli kapelu Rebellion, z jejíž tvorby lze usuzovat, že rozpory, které mezi Chrisem a Uwem narostly, nepocházely úplně z rozdílného hudebního cítění. Chris Boltendahl, který coby zakladatel Hrobníků svá práva na jméno kapely zaslouženě uhájil, prázdné místo kytaristy zaplnil poměrně rychle a velmi vydařeným způsobem – ulovit bývalého kytaristu Rage Manniho Schimdta (o kterém v druhé polovině devadesátých let nebylo prakticky vůbec slyšet) bylo pro Grave Digger terno, jeho specifická hra nejen že dokonale sedla k výrazu kapely, ale přinesla i trochu čerstvého koření.
A tak mohla začít třetí etapa života Grave Digger. Pro první album v novém složení kapela zvolila lakonický název „The Grave Digger“, kterým chtěla vyjádřit nejen skutečnost, že otevírá novou kapitolu, ale že se při tom také vrací ke kořenům. Vzhledem k tomu, že se jednalo o možná logický, nicméně ne úplně očekávaný krok, je celkový výsledek poměrně rozporuplný a album lze označit nejen za svým způsobem zlomové, ale do určité míry i kontroverzní. Návrat ke kořenům, tedy výrazné zvýšení syrovosti a přímočarosti, částečně popřelo dosavadní vývoj kapely a příznivcům výpravnosti a vzdušných sborů, které Grave Digger vydatně v uplynulých pěti letech vykrmovali, nemohl být tenhle krok úplně po chuti.
Jednoduchá charakteristika alba „The Grave Digger“ zní - syrové a přímočaré album, které celkově zanechá velmi intenzivní pocit, ale skladeb, které mají šanci natrvalo uvíznout v závitech, je daleko méně, než obvykle. Opět nelze jinak než chválit individuální výkony všech zúčastněných (byť na klávesy HP Katzenburga tentokrát příliš mnoho prostoru nezbylo), podtržené čistým, přehledným a úderným zvukem, Manniho technická preciznost dá v některých momentech vzpomenout na jeho bývalé působiště, Chris je přesvědčivý nejen ve svém tradičním chrčáku, ale i když se pustí do čistého zpěvu, energie Stefana Arnolda nemá hranic, dostatek prostoru dostane i Jensovo brumlání. A které skladby mají největší potenciál na to, že si na ně i po letech vzpomenete? Klimprem zvýrazněná vyřvávačka „Son Of Evil“, živelná riffovka „King Pest“ a patrně nejchytlavější refrén na albu v melodické „Haunted Palace“. Z intenzivní, houževnaté a našlápnutě testosteronové nálady Boltendahlovci vyklouznu jen v závěrečné baladovce „The Silence“ (a pochopitelně i v bonusovce „Black Cat“), nicméně tentokrát jde spíš o uvolnění celkového tlaku, než o víření s emocemi.
V roce následujícím po vydání alba „The Grave Digger“ se Boltendahlovci dočkali svého prvního oficiálního živáku a bývalý zaměstnavatel GUN Records (novou kapitolu svého života vzala kapela vskutku z gruntu včetně podpisu nové smlouvy u Nuclear Blast) zaútočil na fanouškovské kapsy několika kompilacemi. Jenže to už Grave Digger spřádali plány na opětovný návrat k výpravnosti a koncepčním příběhům…
|
