Největší metalový romantik a nejhodnější metalová zpěvačka po téměř dvaceti letech společného působení vydávají své deváté album. V době, kdy začínali a kdy ještě zpěvaček v metalových kapelách nebylo jak máku, patřili mezi ty, o kterých se mluvilo v superlativech. Jejich výhodou je fakt, že mají svůj vlastní svět, ve kterém jsou v podstatě nenapodobitelní a nezaměnitelní a fanoušek naprosto přesně ví, co od nich s každou novou deskou může čekat. Druhou stranou této mince je skutečnost, že Edenbridge v podstatě nemají jak překvapit (tedy mají, ono cokoliv, co by Edenbridge udělali jinak, by překvapilo, ale dvojice Lanvall a Simone Edelsbacher zjevně po ničem takovém sami netouží) a proto se může stát, že se v jejich albech s přehledem a jistotou zorientuje výhradně totální Edenbridge-závislák. Pod tuhle charakteristiku půjde snadno zařadit i novinkové album „The Great Momentum“.
Rukopis Lanvalla, téměř výhradního autora veškerého materiálu kapely, je velmi charakteristický a tomuto chlapíkovi lze zatleskat za to, že byť vaří prakticky po celou dobu podle jednoho receptu, jeho kompozice ani na devátém studiovém albu nenudí. Dokonce si troufnu tvrdit, že díky špetičce agresivního výrazu, kterou se Edenbridge podařilo do soundu kapely propašovat, zní deska velmi svěže. Ta „agresivita“ samozřejmě je jen jemňoulinkým kořením do tradičně romanticky zasněného a éterického výrazu Sabiny Edelsbacher, která se k žádným neobvyklostem strhnout nenechá a i proto jsou harmonické a vzdušné melodie víc než typické. Na „The Great Momentum“ i veškeré orchestrace zní velmi přirozeně a nepřeplácaně, jsou prosty jakékoliv nabubřelosti a ani v nejmenším nemají za cíl maskovat kompoziční prázdnotu. Tradičně se do melodií Edenbridge vtírají drobné vlivy orientu, stejně jako na minulém albu našla Sabina dokonalého parťáku do emotivního duetu v Eriku Martenssonovi. To, že se Edenbridge v loňském roce rozešli se svou rytmickou sekcí, je v podstatě jen nezbytným statistickým konstatováním, které na celkový výraz kapely nemá (alespoň tedy ve studiové podobě, vždyť i basu nahrával Lanvall sám) pražádný vliv.
Pro posouzení, v jaké aktuální formě se Edenbridge nacházejí, je nejsnadnější sáhnout po závěrečné položce „The Greatest Gift Of All“. Lanvallovci se přidrželi schématu z minulého alba a do finále si připravili nejrozsáhlejší kompozici z celého alba. Právě ta je komplexním obrazem toho, co se na albu děje a protože v mých očích je to zároveň jediná položka desky, ze které (zřejmě právě tou rozsáhlostí, vyžadující dostatek proměn, zvratů a barev) se v některých momentech vytrácí to jinak trvalé napětí (byť nedojde na žádnou ztrátu kytičky), vězte, že pokud budete s touhle písní alespoň spokojeni, zbytek desky vás spolehlivě nadchne.
„The Great Momentum je přesně takové, jak se od Edenbridge dalo očekávat – sebevědomé, nadýchané, zasněně romantické s lehounce dravým (zejména kytarovým) zoubkem. Prosluněný, pozitivní a čistý symfometálek, vypiplaný do posledního detailu, příjemně načančaný a skvěle nazvučený, slastně se mazlící s atmosférou. Inu, typicky vydařené album Edenbridge.
|
