FAIRYTALE - Battlestar Rising
Když jsem si přečetl jméno této německé kapely, rozhodně jsem nečekal bitevně pojatý a konzervativně odměřený heavík germánského stylu, s občasným nakouknutím do US poweru. Pravda, leccos mohl napovědět titul desky, poslech prvních skladeb pak všechno definitivně potvrdil. Tady se na prvoplánově vlezlé melodie hrát nebude, což ovšem neznamená, že by zde absentovalo klišé a neoriginalita. Němci Fairytale v podstatě ničím nevybočují nad širé konkurenční lány, ojediněle zlatavé klasy navíc zadupávají do země nevábné hnáty průměrného zvuku (potažmo zpěvu). Když si ale člověk zvykne na skutečnost, že absolvováním díla „Battlestar Rising“ jeho život o mnoho bohatší nebude, je možné občas pootevřít klimbající oči nad povedenou linkou či vyhrávkou, případně hezky zdvojenými vokály. Doporučit lze úvodní titulku s thrashově ostnatými kytarami, rozvážně budovaný kus „The Opera House“ s příjemným akustickým úvodem, zvládnout se dá i rychlovka „Viper Pilots“ s veselými melodiemi ala Alkehol, potažmo flák „Cain“, kde Němci mávají na pozdrav Železné Panně. Pořád ale nejde o nic, kvůli čemu by měl být odložen krátký odpolední šlofík (pokud máte tu vzácnou možnost).
4,5/10
YouTube ukázka - Man Or Machine
DREAMSTORIA - Dreams Never End
Japonská kapela Dreamstoria přišla před pěti lety s eponymním debutem, který byl příjemně poslechový a nabídl několik slušných skladeb. Nejzajímavější na této partě je ovšem její osazenstvo, kde na postu basáka stojí Toshiyuki Sugimori z mistrovské smečky Minstrelix, pěvecký post pak zastává samotný Leo Figaro (rovněž Minstrelix, dále např. Dragon Guardian). Ten pro mě bude vždy velkým lákadlem, přestože jeho pokusy o anglickou výslovnost mnohdy vyznívají úsměvně. Novinka Japonců nicméně znamená jisté zklamání, když přináší jen lehce nadprůměrnou porci pohodového hard´n´heavíku s občasným přesahem do poweru, v případě sóla songu „Through The Fire“ výjimečně i do speedu. Klíčovým slovem je přitom slůvko „pohoda“, protože skladby, které shledávám zbytečně klidnými, se pro někoho naopak můžou stát ideální kulisou k nějaké činnosti. Mně osobně každopádně schází více – pro Japonsko typických - pateticky kroucených melodií, o nedostatku pamětihodných refrénů ani nemluvě (ten v úvodní písni „Tell Me“ navíc silně evokuje finské Stratovarius). Přesto si několik položek nakonec „sedne“ a přinese příjemný zážitek, hezky se kupříkladu poslouchají svižně odsýpající kusy „It´s Gonna Be All Right!“ a „Never“, zaujme i závěrečná balada „Long Way To Go“ s až vánočně prokřehlou atmosférou. Některé kompozice jsou pak "spaseny" alespoň částečně, třeba chytlavým sólem či vokální linkou v bridgi ("Crying in the Shadows", resp. "Just Believe. It`s True!"). O průšvih tedy nejde, nicméně když slyším spojení „melodická kapela z Japonska“, podvědomě očekávám o něco výživnější zážitek. I proto mě dvakrát nerozhodila nejnovější zpráva hovořící o rozpadu kapely, ke kterému došlo den po dopsání této recenze (přímá souvislost však s největší pravděpodobností neexistuje).
6/10
YouTube ukázka - Just Believe.It’s True!
THE SILENT WEDDING - Enigma Eternal
Pochází-li nějaká novodobější powermetalová kapela z Řecka, jde jen málokdy o průšvih. Něco takového nenastává ani v případě spolku The Silent Wedding, který v březnu přišel s albem „Enigma Eternal“, jež je následovníkem čtyři roky starého debutu „Livin Experiments“. Zde se navíc dostáváme do kontaktu se značně osobitou muzikou, která nezapře sebejistý a kvalitní autorský rukopis. Celkově lze tvorbu Řeků popsat jako zádumčivý heavy/power metal s goticko-hororovým feelingem. Ten zajišťuje zejména hluboký a nevtíravě přitažlivý projev zpěváka Mariose, stejně jako doomově tažené a spíše podprahově vnímané orchestrace, s výjimkou pianového efektu, který se naopak stává dominantním stavebním prvkem většiny skladeb. Dočkáme se také jemných dotyků elektroniky, moderny a progu, v případě úvodní položky „Shadows And Dust“ s jasným ozvukem US poweru. Taková poloha (na albu dále prezentovaná kusem „Catharsis“, částečně songem „Insanity“) ale autorům nevyhovuje tolik, jako promyšleněji dávkované tóny, jejichž struktura vyžaduje obdobně klidný přístup, neboť tvůrčí třpytky zde probleskují jen velmi nesměle. Existují ale i výjimky, kdy skladba zafunguje okamžitě a nepustí ani po několikerém poslechu. V tomto ohledu není možné přeslechnout kompozici „The Endless Journey“, která zejména v refrénu - i díky přispění hostujícího Toma Englunda (Evergrey) - oplývá neodolatelnou hitovou aurou. Druhým klenotem je baladická věc „Loneliness“ s mimořádně procítěnými zpěvy, jež umocňují emotivní přenos písně, u které se posluchač bojí jen pohnout, aby snad nerozbil její křehkou strukturu. Zmínit je nutné i melodicky vtahující sólo v tracku „What Lies Beyond“, zbytek hudebního obsahu pak vyžaduje výše zmíněnou trpělivost, která se však vyplatí a přinese své ovoce.
7/10
YouTube ukázka - Silence
|
