Na konci osmdesátých let se Bathory odvrátili od satanských témat a začali pro svoje texty hledat inspiraci u starých Seveřanů, což byl tehdy pro extrémní metal nový a svěží zdroj. Norští Enslaved pak tento proces dotáhli do finální podoby, aby se později návrat ke staroseverské kultuře stal až příliš omílaným tématem. Dnes je viking metal jakýmsi trendem a přijít v tomto žánru s něčím originálním představuje málem nadlidský úkol. Nicméně dvěma talentovaným norským umělcům se to podařilo. Spolupráce mezi mozkem kultovní Wardruny Einarem Selvikem (známější pod pseudonymem Kvitrafn, ex-Gorgoroth) a Ivarem Bjørnsonem z Enslaved dala vzniknout jedinečnému dílu.
Důvodem ke vzniku projektu Skuggsjá bylo dvousté výročí norské ústavy a u příležitosti této události proběhlo v létě 2014 společné živé vystoupení Wardruny a Enslaved. Jenomže jen u vystoupení to nezůstalo, o dva roky později byl projekt zvěčněn, a tak se do přehrávačů dostává skutečná hudební perla, založená na norském folklóru, kterou zdobí vlivy z progresivního black metalu. Kvality domovských kapel obou hudebníků se spojily, což má za následek proniknutí do hloubky, nesklouznutí do folkmetalových veselic a nepodlehnutí chorobně přehnané epičnosti.
Příznivci precizně přednášeného mluveného slova v některém ze skandinávských (archaických) jazyků zpozorní hned v působivém, flétnami a Ivarovým hlasem začínajícím intru, jež je skvělou pozvánkou do minulosti, budující si určitý respekt. Zvlášť působivá, až hypnoticky nesená, jsou Ivarova slova ve skladbě „Bøn om ending, bøn om byrjing“. Vedle (neo)folku toto album silně zavání ambientem a atmosférickou hudbou. Skutečně atmosférickými kousky jsou eponymní skladba a dále pak „Rop frå røynda - mælt frå minne“, nebo jedna z nejvíce povedených skladeb na albu „Kvervandi“, která dává jasně najevo, že o nějakém povrchním opěvování staroseverské mytologie při popíjení medoviny nemůže být vůbec řeč.
Velkým obohacením projektu je přizvání další síly z Enslaved, a sice samotného Mr. Grutle Kjellsona, díky němuž je první ze dvou desetiminutovek „Makta og vanæra, for all tid“ naprosto úchvatný a zároveň nejtvrdší zářez do této fošny. Kombinace havraních skřeků odpovídajících na zpočátku klidný hlas, který následně graduje do majestátních poloh a konečného mocného naléhání, tají dech a podněcuje k přání, aby tato úplně nejlepší pasáž alba měla delšího trvání. Lehce veselejším kouskem je instrumentálka „Skuggeslåtten“, která do šera vnese trochu světla, avšak, jak tomu v Norsku bývá, ne na příliš dlouho, neboť v polovině skladby se obloha opět zatáhne a potemnělé lesy zahalí zlověstná mlha. Na poslech nejsnadnější je píseň „Tore Hund“, která byla nahrána ve dvou verzích. Ta druhá (bonusová) je akustická, nesoucí se v tak posmutnělé náladě, až při ní může díky Einarovu nádherně procítěnému pěveckému výkonu i ukápnout slza, za kterou se však není třeba stydět.
Byť je dle mého názoru právě tento projekt tím správným folkem, typickým rozjuchaným folkařům se to líbit nebude. Možná příznivci brněnských Tears of Styrbjørn by si mohli přijít na své, jinak je ale obtížné k této norské perle přirovnat cokoliv jiného. Možná i to, že deska oplývá obrovskou dávkou vážnosti, z ní dělá něco jedinečného.
|
