Polský Lucifer Nergal jako reinkarnace Johnnyho Cashe? Před rokem by asi toto spojení působilo tak pitomě, až by si člověk ťukal na čelo. A dnes? Holá skutečnost. Že chce předák polské black/deathové smetánky Behemoth vydat sólové album se tak nějak šuškalo delší dobu, protože sám Nergal už svou kapelu přerostl, začal vystupovat v televizi a kvůli svým sporům s prudérní polskou církví se stal veřejně známou osobou (a pro leckoho veřejný nepřítel číslo jedna). Ovšem ještě před nedávnem se nečekalo to, že by se jeho deska měla pohybovat někde jinde, než ve vodách extrémního metalu, maximálně tak v kombinaci s elektronikou, k níž má Nergal také vcelku blízko. Že ale vyjde deska, která bude mít nejblíže ke zmíněnému králi světového country, to zasluhuje pozornost. Už jen za odvahu.
Nejprve se mluvilo o tom, že Nergal desku vydá pod svým jménem (tedy spíše pseudonymem), nakonec se přece jen skryl pod názvem Me And That Man a vypustil do světa skladbu „My Church Is Black“. Jak jinak… Příznivci starých Behemoth byli náhle jak opaření. Ten, který před nedávnem bouřil megadílem „Blow Your Trumpets Gabriel“ nyní využívá obdobné lyriky, ovšem výrazové prostředky jsou natolik odlišné, že by člověk ani nevěřil, že tohle hraje ten samý chlápek. Ano, Nergal umí zpívat a umí i zahrát úplně odlišnou hudbu, aniž by to znělo podivně. Proto tahle deska hned od úvodní, zmíněné „My Church Is Black“ (jasná hitovka na první poslech) zní naprosto přirozeně, jako kdyby tenhle polský čert vyrůstal v širých planinách amerického středozápadu.
„Songs Of Love And Death“ ale rozhodně nezní nijak optimisticky, natož aby evokovalo v tuzemsku profláklou country. Už jen ty názvy… „My Church Is Black,“ „Cross My Heart And Hope To Die“, „Better The Devil I Know“, „Of Sirens, Vampires And Lovers“, „Shaman Blues“. I z nich je hned jasné, že „když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap“ se tady rozhodně konat nebude. Nergal totiž předkládá pořádně temný kus muziky, i když s metalem má společné jen jméno svého protagonisty. Právě kvůli té specifické temnotě a celkovému zvuku připomene právě Johnnyho Cashe. A když ne na celé ploše desky, tak rozhodně na většině. Najdou se nějaké úkroky stranou, kde Nergal (pravděpodobně ale nevědomky) evokuje dalšího z velikánů, tentokráte Jima Morrisona.
Jeho duch je cítit spíše z druhé poloviny desky (a to nejrockovější píseň „Shaman Blues“ skutečně není coverem klasiky od The Doors), ale o žádném kopírování (ať už Cashe nebo Morrisona) zde nemůže být ani řeč, protože Nergal tuhle hudbu pojal velmi svojsky. Už fakt, že jen s akustickou kytarou dokáže evokovat náladu otevírajícího se pekla, je nanejvýše pozoruhodný. A pak samotný songwritting. O tom, že Nergal je výborný muzikant, už léta nikdo nepochybuje. Ale fakt, že dokáže napsat na jednu desku skutečně silnou countryovou, bluesovou a rockovou skladbu, jej povyšuje mezi ještě ostřílenější umělce. Člověku jako kdyby nezbývalo nic jiného, než v tomto případě smeknout.
Své příznivce Nergal hned ujistil, že Me And That Man nebude stát Behemoth v cestě a že se svou mateřskou kapelou se chystá brzy natáčet novou desku. Ale i na ní se už poté, co vyšla „Songs Of Love And Death“ bude dívat trochu jinak. Tohle album, původně zamýšlené „jen tak pro srandu“ mohutní a zbytňuje se do velkých, velikých rozměrů. Kam až doroste, ukáže jen čas, ale je fakt, že tak silnou desku asi od Nergala (s tím, že staré zbraně nechal zamčené v trezoru) čekal málokdo. Rozhodně jedna z nejstěžejnějších desek letošního jara...
|
