Už jen fakt, že Deep Purple vydávají nové album, je událost. Kapela slavící příští rok padesátku na scéně se totiž z drtivé většiny rekrutuje ze zasloužilých sedmdesátníků a proto, jak říká jeden z nich, basista Roger Glover, může být každá deska, každé turné, už to poslední. Možná symbolicky nadcházející turné nese název „The Long Goodbye Tour“ a možná ještě symboličtěji se novinka jmenuje „Infinite“. Nekonečno… To koneckonců ukazuje i obal, kde nekonečno představují iniciály kapely, což může také odkazovat na fakt, že jejich hudba tu bude ještě dávno po tom, co tahle legenda (u Deep Purple tento přídomek platí bezezbytku) odejde na věčnost.
Ať už se stavíte k tvorbě novodobých Deep Purple jakkoliv, nikdo nemůže popřít fakt, že tahle kapela je dávno už za svým zenitem. Ten si totiž prožila v letech 1970 až 1975, kdy každá jejich deska znamená monolit hard rocku, skoro doslova, co skladba, to perla. Tehdy, snad ještě vedle Black Sabbath a Led Zeppelin, nebylo na světě větší kapely. O ten výsadní post samozřejmě Deep Purple během let přišli, ovšem postavení těch, kteří byli u toho, si udrželi dodnes. I přes kolísavou kvalitu alb, zejména poté, co je opustil jeden ze základních pilířů, kytarista Ritchie Blackmore. Tenkrát se tábor fanoušků rozdělil ve dví, a ta situace trvá dodnes. Jedni, kteří Blackmoreův odchod nepřenesli přes srdce, dnešním Deep Purple vyčítají fakt, že spíše zní jako doprovodná kapela Gillana a Glovera, jiní zase nové desky vnímají jako jasné nositele nejčistštích tradic. Záleží na úhlu pohledu… Prostě „In Rock“, „Machine Head“, „Burn“ a další desky z té doby vrhají tak mocný stín, že z něj Deep Purple nemohou už nikdy vystoupit. Nedaří se to samozřejmě ani s novinkou. Ale to ani nikdo nečekal, takže věci jsou vlastně v pořádku.
Deep Purple si tvůrčí krizi (když částečně pomineme „Slaves And Masters“, tak vlastně jedinou) prožili v dobách alb „Abandon“ a „Bananas“ a po minulé „Now What?!“ se zdála být situace stabilizována. Tehdy v roce 2013 ukázali Deep Purple, že svou budoucnost hodlají směřovat spíše do vod progrocku a to potvrzuje i „Infinite“. Samozřejmě stále zní jako deska pozdních Deep Purple, než že by v ní posluchač byl nucen hledat silné odkazy na Yes, Genesis nebo Rush, ovšem jistý posun směrem k techničtějšímu pojetí hudby je zde znát. Za to lze samozřejmě staré pány pochválit, když jsou natolik soudní, aby nepřehrávali stále dokola „Smoke On The Water“, což by to byla umělecká sebevražda. Z toho pohledu zní „Infinite“ skutečně zajímavě a dalo by se říct, že svým způsobem i moderně.
Pochopitelně zklamán bude ten, který by na „Infinite“ hledal heavymetalové pionýry, jak se Deep Purple, v dobách největšího rozpuku britského metalu, přezdívalo. Gentlemani tvoří totiž alba úměrná svému věku a další „Speed King“ nebo „Burn“ už od nich bude čekat leda bláhovec. „Infinite“ proto objevuje nové hranice zejména v používání moderních technologií, o čemž rázně přesvědčí hned úvod pilotního singlu „Time For Bedlam“, což je společně s vesmírnou „The Surprising“ nejprogresivnější a rozhodně nejodvážnější kousek desky. A možná i nejlepší, protože tímto se dostáváme k problému, který v „Infinite“ a vlastně ve všech albech kapely za posledních dvacet let („Purpendicular" do toho ještě nelze tak zcela počítat), leží. To je fakt, že Deep Purple jde prostě (ať člověk chce nebo ne) od Blackmoreova odchodu skládání věcí mnohem obtížněji, než tomu bylo do osudového třesku. Na každém albu se samozřejmě najdou věci skvělé, věci dobré a pak, bohužel, i věci horší. Takové, jaké by člověk v nevědomí toho, že to hrají Deep Purple, okamžitě smetl ze stolu.
Bylo tomu tak na „Abandon“, na „Bananas“, na „Rapture Of The Deep“, na minulé „Now What?!“, je tomu tak i na „Infinite“. Jak již bylo zmíněno, deska stojí hlavně na dvou (v tomto případě nutno říct, že výjimečných) skladbách „Time For Bedlam“ a „The Surprising“, když první jmenovaná těží z bytelné rytmiky a jasného refrénu, kde Gillan dokazuje, že je stále pevný v kramflecích a druhou uměleckým dílem udělal především klávesista Don Airey, jenž do hry vkládá kus sebe i odkazu Jona Lorda. K této dvojici lze přihodit ještě druhou singlovku „All I Got Is You“, jenž hraje na komerčnější notu a poodhaluje místo, kde můžou být Deep Purple ještě také silní a s trochou dobré vůle ještě „Johnny`s Band“, která je silná opět především v refrénu.
Ovšem je tu také druhá stránka mince a to jsou skladby typu „On Top Of The World“ nebo „One Night In Vegas“, kterými se kapela snaží navázat na svou minulost a tam už to jde stěží. Chybí neotřelý nápad, něco, co by ony skladby pozdvihlo na úroveň, ze které by kapelním milníkům mohly hledět z očí do očí. Navíc zařazení coververze „Roadhouse Blues“ od The Doors desce žádnou větší prestiž rovněž nepřinese a to už jen z toho důvodu, že Gillan a Jim Morrison byli tak naprosto odlišní vokalisté, že verze Deep Purple z toho vyjde tak nějak na prázdno.
V konečném účtování je „Infinite“ vlastně taková deska, jaká se dala předpokádat. Nečekal se žádný nový zážeh, žádný třesk supernovy, také k němu nedochází. Posluchač ale dostane kolekci, na které si svá místa rozhodně najde. Klasik samozřejmě mnohem častěji sáhne po jiném albu, především po těch z rozmezí let 1970 až 1975, ale občasné připomenutí „Infinite“ také rozhodně nebude na škodu.
|
