Vydavatelská firma Support Underground nepřestává podporovat česko-slovenské spolky s tím, že po důkladném oživení thrashmetalové scény nyní začíná kutat v deathové černozemi. První vytěženou hroudou se nedávno stala slovenská smečka Disconsolate, kterou brzy následovala debutová fošna jejich krajanů Mordum. Je přitom možné tvrdit, že přechod Supportu k brutálnější žánrové odnoži probíhá plynule a nenásilně, jelikož u prvně jmenované party ještě byla jasně patrná návaznost na thrashovou škatuli, ovšem v případě Mordum se už dostáváme na čistokrevné a velmi brutální deathové pole.
Na debut „And What Is The Truth?“ přitom museli fandové kapely čekat plných šestadvacet let, tak dlouhá doba totiž uplynula od vzniku této košické kapely. Silná inklinace k devadesátkové tvorbě, jež je na její studiové prvotině přímo hmatatelná, proto nemůže nikoho překvapit. Tady se jede ve stylu nejslavnějších počinů Cannibal Corpse, případně dalších známých hrobařů jako Immolation, Morbid Angel, Autopsy, ale i Krabathor v éře po "Cool Mortification". Booklet plný cákanců krve adekvátně navnadí na hnilobně smrdutou zabijačku, což následně potvrdí pekelné zvuky startující úvodní vybíjenou „God Saves Only Queen“. Své mini-intro pak obsahuje téměř každá položka, přičemž v této oblasti pánové projevili nemalou nápaditost a vždy, když začnou znít hororově - nebo "jenom" tísnivě - laděné motivy, jde jednak o příjemné zpestření, jednak funkční a automaticky vtahující atmosférický předobraz dané skladby.
Mezi další kladné prvky patří tempové hrátky skladeb, které slouží k silnějšímu vyniknutí náklepových rytmických srmští (a že jich je!), případně sólové party, jejichž frustrující vyznění umocňuje záhrobní náladu písní, a vynechat nelze ani zpěv Lobo Lokši, jenž žánrově přesně odštěkává growling i scream, přičemž se ve spojitosti s blast-beatovou smaženicí nejednou dotkneme grindcoreové úrovně (Amíci Exhumed byli další smečkou, na kterou jsem si při poslechu vzpomněl). Připočtěme k tomu výborný sound (o nějž se mimochodem kapela postarala svépomocí a dokázala, že kvalitu nezaručuje pouze drahé studio a producent) a v tu chvíli musí být každému jasné, že zde máme čest se sice nijak osobitým, ale bez pochyb obstojným, řemeslně precizním a konkurence zcela schopným hudebním počinem.
Do popředí vypichuji kus "Rise of the Drones", jenž je ohraničen elektronickým úvodem a slušnou gradací, nepřijdeme ani o valivé kytarové stěny či chutné technické riffy, dále zásek „The Process Of Digitizing“, kde budeme svědky dynamického přelévání temp, šlapajících vokálních frází nebo trylkujícího sóla s ojedinělým závanem vzdušnější melodie, potažmo song „Fanaticism“ s obdobně výjimečným thrashovým feelingem. Nejvypiplanější, téměř progresivní sólo pak nalezneme v opusu „The Darkness Of Altars“, do kterého mimochodem zve odříkaná modlitba za doprovodu „kostelních“ varhan. Jde samozřejmě o ironické rýpnutí do všeho, co smrdí církevním dogmatem, pánové se ve svých (zhruba) čtyřiceti letech rozhodně nerozhodli přistoupit na víru boží. Je však nutné dodat, že zmíněné položky kvalitativně nijak nevybočují nad zbytkem písní, každá z nich znamená výživný stylový zážitek a rozdíly mezi nimi jsou minimální.
A to je zároveň malým zádrhelem, neboť postupem hrací doby se ze slyšeného materiálu stává jednolitá masa, jejímž následkem je nutné oslabení pozornosti. Od samotného počátku smrtícího žánru přitom platí nepsané pravidlo, že ideální stopáž nahrávek by se měla pohybovat v těsné půlhodinové blízkosti, jinak hrozí nástup popsaných problémů. Slováci zmíněný čas přesahují o plných jedenáct minut, což možná svědčí o dostatku autorských nápadů, z pohledu alba jde nicméně o lehce kontraproduktivní nadílku. Jinak si ovšem nelze stěžovat, muzika sama o sobě je poctivá jako doma upečená rakvička a pro příznivce brutálního deathu pravděpodobně půjde o vyloženou chuťovku, nemluvě o přímých fanoušcích kapely, kteří na debut Mordum čekali plné čtvrtstoletí.
|
