Když středočeši Cruel vydali svoji prvotinu „Ekvilibrium“, jásal jsem nad nadčasovostí a vzdušností jejich hudby. Zeptáte-li se mě dnes na nejlepší tuzemské album tohoto tisíciletí, bude právě tahle deska jedním z nejžhavějších kandidátů. Trvalo to však dlouhých devět let, než Cruel přišli s novým albem „Entelecheia“. Devět let je v hudebním světě doba víc než dlouhá a během ní došlo – byť kámen na kameni rozhodně zůstal – k docela výrazné proměně kapely. Ke čtveřici, podepsané pod ekvilibristickou prvotinou se připojil zpěvák Zdeněk Pošmura a jeho příchod se dal charakterizovat jedním slovem – zhrubnutí. EP „Krutá tráva“, které vyšlo zhruba v polovině období mezi oběma „E“-alby, tento fakt potvrdilo, a to navzdory tomu, že se odehrávalo v akustické rovině.
Velmi podstatná je však ta skutečnost, že ani hrubější výraz nic neubral z těch kladů, kterými Cruel vládli na debutovém albu (melodičnost, nápaditost, propracovanost, košatost, intenzita, emotivnost, preciznost i brilantní žonglování se slovy). Pravda, ta krusta, do které jsou tyto vlastnosti nyní zabaleny, je tvrdší, neprostupnější a na první ucho o něco nepřístupnější. Jelikož však Cruel již na své prvotině jasně řekli, že na prvoplánové hitovky jsou tu jiní, je vývoj kapely, zachycený na aktuálním albu „Entelecheia“, naprosto legitimní a v konečném výsledku stejně přitažlivý.
Z tohoto pohledu se zařazení „Tanečníka na spáleništích“, již známého z „Kruté trávy“, jeví jako naprosto ideální způsob dokumentování tohoto vývoje. Při zachování již známé melodičnosti Cruel ještě zdůrazní svojí intenzivní vyhrocenost, pestrost, proměnlivost, dynamiku skladby i svůj vztah ke španělskému temperamentu, o skvělém vyvrcholení skladby (což je jev přítomný prakticky v každém kousku nového alba) nemluvě. A i když melodie „Tanečníka na spáleništích“ je asi nejchytlavějším momentem desky, momentů, které dokážou strhnout ještě o něco důkladněji, se najde víc – ať už je to zdánlivě nejpřehlednější a uvolněná „Všechno plyne (Panta Rhei)“, stavějící na hravosti akustických nástrojů, ideálně propojených s agresivitou hrubé kytary i barevností proplétajících se hlasů, která v bobtnající atmosféře zcela nečekaně vygraduje v šarmantním laškovném melodickém motivu, či finální vzrušující „Zlá hudba“, uvedená poetickou violou, postupně se rozvíjející do pohlcující muzikálovosti a výpravnosti. V konečném součtu je „Entelecheia“ v podstatě nepopsatelné album, na kterém najdete nekonečné množství bohatých zvratů a změn, přičemž ani u jedné z osmi skladeb nebudete trpět pocitem, že by cokoliv z téhle erupce pocitů a záplavy dokonale sladěných vzrušujících detailů bylo samoúčelné, vše drží pohromadě v úžasně agresivní harmonii, pořád je co objevovat, vývoj skladeb je naprosto nepředpokládatelný a dějově bohatý…, k tomu připočtěte řadu hostí, přidávajících další chuťové odstíny i čistý a přehledný zvuk a vychází z toho naprosto strhující zážitek.
Snaha kvalitativně porovnávat tvorbu Cruel s konkurencí ztroskotává na jedinečnosti a originalitě kapely. A tak se v podstatě nabízí možnost srovnání snad jen s albem „Ekvilibrium“. To je v mých uších zatím ještě zabydlené o chloupek výš, než novinka, nicméně ta je, i přes vytrvalé rotování v přehrávači, stále v nekonečně bohaté fázi objevování a vstřebávání, takže vyloučit možnost, že tohle pořadí se časem změní, vyloučit nemohu. A vzhledem k tomu, že ve spojení s albem „Eqilibrium“ jsem ke koketování s pojmem hudební genialita neměl daleko, je jasné, že Cruel i v druhém kole odvedli perfektní práci.
|
