TYRANEX - Death Roll
Ale to se podívejme, jaká zajímavá smečka se nám vyloupla ze švédských končin! Je tedy pravda, že v tomto případě nejde o vyložené nováčky, já osobně jsem však kapelu zaznamenal až v souvislosti s vydáním aktuální studiovky „Death Roll“. Ta je ve skutečnosti již třetím metalografickým příspěvkem Švédů, při jeho poslechu každopádně cítím silné nutkání projet i předešlé počiny Tyranexu, jelikož tohle je značně výživný a rovněž méně obvyklý subžánrový příděl. Na první dobrou strhává dravý tah skladeb, jejichž thrash´n´speedová podstata jakoby vypadla ze samotného jádra osmdesátých let (z tohoto pohledu lze tedy považovat název alba "Death Roll" jako značně zavádějící, až mimózní). Netradičnost pak zajišťuje ženský vokál Linney Landstedt, která do toho jde naplno a je to právě její výkon, jenž mě na muzice Švédů přitahuje nejvíc. Instrumentace totiž postupem času přece jenom sklouzne k jisté jednotvárnosti, a přestože se hudebníci snaží o vrstevnatost formou melodického zpestření (a např. v Železnou Pannou ovlivněné palbě „Fight Them Back“ jim to vychází na výbornou), případně hororově-zlověstných nástupů písní („In Order To Live“, „No Justice“), z celkového pohledu místo gradace alba míří spíše k jeho pocitovému útlumu (zakomponování blast-beatů pak vyznívá zhola zbytečně). Zpěvaččin projev ale nějaké klimbání úspěšně zapudí, a tak i díky rozumné půlhodinové stopáži zůstávají finální dojmy velmi pozitivní.
7/10
YouTube ukázka - Death Roll
HARLOTT - Extinction
Australany Harlott jsem si již od jejich první fošny „Origin“ zařadil jako jednu z nejlepších smeček novodobé thrashové renesance. Druhá řadovka „Proliferation“ tento status jenom upevnila, s novinkou „Extinction“ se nám ale situace začíná malinko komplikovat. Najednou se pohybujeme na hranici, která má o něco blíže k průměru, když částečně vymizely kvalitativní znaky, jež oddělovaly australskou partu od většiny konkurenčních spolků. Jádro tohoto stavu možná vězí ve výměně kytaristy, kdy nečekaný odchod Ryana Butlera z kapely zasáhl zbylé hudebníky na citlivém místě, z čehož se při tvorbě nového materiálu nebyli schopni zcela zotavit. Ne že by albu chyběly řemeslně precizní technické riffy nebo že by absentovala živelná energie (rytmických smrští je zde naopak nejvíc v celé historii Harlott), songy však působí tuctověji, občas jsou přehnaně uhoněné a z obecného pohledu malinko splývají (navíc nejednou opravdu silně připomínají Amíky Slayer). Dobré kusy jsou ke slyšení stále, takové fláky "Violent Conspirator",
„Final Weapon“ nebo „Epitaph“ jako samostatné hudební jednotky obstojí na výbornou, z celkového pohledu už ale nejde o odzbrojující ránu přímo na solar. Harlott pořád patří mezi kvalitní thrashové smečky, elitní odstup od tuctovější žánrových kapel se ale kvůli novince lehce zmenšil.
7/10
YouTube ukázka - celé album
HEART ATTACK - The Resilience
Francouzi Heart Attack spadají do moderní thrashové školy ala Machine Head nebo Pantera. Takových kapel je jako virů na zapadlé porno stránce, pokud však hudebníci činí své řemeslo poctivě a nápaditě, není nutné říct jediné slovo proti. A právě to je případ těchto Francouzů, kteří sice nejprve vystraší podivným art-workem, po spuštění alba jdou ale obavy stranou, protože tady někdo evidentně dobře věděl, co činí a tvoří (včetně zvukaře). Po vybrnkávaném intru, na které s ohledem na věci příští plně sedne pořekadlo o „klidu před bouří“, vybafne ostře naklepaná flákota „Burn My Flesh“, z níž se do těla příjemně rozlévá agresivní pepř a hardcorové koření ve frázích zpěváka a kytaristy Kévina Geyera. Hned je patrné, že pánové inklinují k progresivnějšímu vyznění či metalcoru, zároveň však zachovávají věrnost učení starých thrashových mistrů. Stejně jako s technicky našlápnutou masáží dokáží přijít s působivou atmosférickou mezihrou („Congrats To People“), hravými riffy a melodickými vyhrávkami („Sound And Light“), grungeovými prvky („Dead And Gone“) nebo hezky rozkvaltovanou groovy jízdou („Feed The Fire“). Je sice pravda, že v předposlední položce „Disorder“ jsou až příliš tuctoví, to už se však blíží závěr desky, kde navíc ještě číhá nadmíru příjemná titulní instrumentálka, která baví i přes svojí osm a půl minutovou délku. Ta zároveň znamená symbolicky povedený finiš za zdařilým albem, jehož poslech by měl být pro fandy moderního groovy-thrashe jasnou povinností.
7/10
YouTube ukázka - Burn My Flesh
|
