Na přelomu let 2002 a 2003 pracovali Evergrey ve studiu na v pořadí čtvrtém albu. Bylo jasné, že to budou mít ve snaze navázat na úspěšné „In Search of Truth“ pořádně těžké, ale Švédové byli jak vidno na vrcholu svých tvůrčích sil a ani trochu nezaváhali. Byl to právě čtvrtý počin „Recreation Day“, který k nim přitáhl pozornost širokého publika a udělal z nich s definitivní platností jednoho z lídrů žánru. I na tomhle albu proběhla korekce sestavy, kdy kapela konečně našla stálého klávesáka, který se měl v kapele usadit. A Rikard Zander se dokonce usadil natolik pevně, že jako jediný (s výjimkou Toma samozřejmě) ustál i exodus v kapele v roce 2010. Zander se jako dítě sice chtěl stát bubeníkem, ale na bicí začal hrát jeho starší bratr a rodiče se rozhodli, že jeden bubeník v kapele stačí a tak skončil u kláves, což bylo rozhodně štěstí, když člověk poslouchá jeho um.
Evergrey k albu natočili dva videoklipy. První ke skladbě „Blinded“ měl premiéru v pořadu Headbangers Ball na konci roku 2003 a pro ten druhý padla volba na cover skladbu, baladu „I`m Sorry“. Druhý jmenovaný klip má zajímavý koncept, kdy se Tom účastní vlastního pohřbu a navíc obsahuje jeden důležitý detail o změně sestavy, která měla teprve následovat. Bubeník Patrick Carlsson měl totiž jako poslední z Tomových spoluhráčů z původní sestavy pro příští album opustit kapelu. Kolem první minuty klipu můžeme Patricka vidět, jak vstává ze židle a podává ruku svému následovníkovi Jonasovi Ekhdalovi, který následně zaujme jeho uvolněné místo u stolu. Nádherná symbolika.
Ve srovnání s předchozím počinem je album tvrdší a upozaďuje klávesy. Tom už definitivně našel svůj styl jako zpěvák a nikdy předtím nezněl líp. Tohle album je pro úplný zážitek potřeba poslouchat vklidu, zaposlouchat se a nechat se jím vtáhnout. Jako ostatně pokaždé se vyplatí zaposlouchat se do temných a poetických textů. Temata jsou tentokrát obecnější, než na předchozím albu – smrt, truchlení, strach, bolest... přesto za nimi stojí širší koncept jakéhosi znovustvoření, obrození sama sebe, snaha dát se psychicky dohromady. Je zjevné, že tyhle texty nám dávají hodně nahlédnout do Tomovy duše. Zpěvák se nikdy netajil tím, že několikrát uvažoval o sebevraždě. O tom pojednává skladba „As I Lie Here Bleeding“. Zajímavý je také text závěrečné „Unforgivable“, která je o umírajícím knězi, který reflektuje své hříchy. Tahle skladba zároveň textově propojuje toto album s tím následujícím „The Inner Circle“, které se celé zabývá náboženstvím a zneužíváním dětí.
Tímhle albem se Evergrey podařilo naprosto uspokojit nejen stávající fanoušky, kteří měli po předchozí desce velká očekávání, ale také přilákat spoustu posluchačů, kteří běžně holdují úplně jiným metalovým subžánrům. „The Great Deceiver“ zaútočí bez varování a rychlým tempem odstartuje jízdu, která na tomhle albu neskončí, dokud neodezní poslední nota. Následující „End of Your Days“ je prog/power v tom nejlepším provedení, kombinace složitějších postupů a vyhrávek, která graduje v neskutečně chytlavém refrénu, který z téhle skladby dělá jednu z nejlepších v diskografii kapely. Kapela na tomhle albu skvěle vybalancovala poměr chytlavých skladeb jako „As I Lie Here Bleeding“ nebo „Blinded“ s progovějšími a temnějšími záležitostmi, jako je naléhavá „Visions“, „Fragments“ nebo závěrečná „Unforgivable“. Ačkoli je celkem zbytečné snažit se vypíchnout jednotlivé skladby, když perfektně fungují úplně všechny, ale aspoň zmíním ještě titulku „Recreation Day“, s krásným kontrastem tvrdých riffů a power metalových slok a emocionálního a až skoro něžného refrénu. Album také obsahuje dvě balady. „Madness Caught Another Victim“ je akustická, což je obecně jedna z nejsilnějších stránek kapely. A tenhle tehdejší nejnovější kousek do sbírky jejich sílu v téhle oblasti jenom potvrzuje. Tou druhou je profláklá „I`m Sorry“, cover skladby švédské popové zpěvačky Dilby Demirbag, která byla tenkrát ve Švédsku velmi populární. Limitovaná edice alba pak ještě obsahovala devítiminutovou „Trilogy of the Damned“, což je medley tří skladeb - „As Light Is Our Darkness“ z „The Dark Discovery“ a „Words Mean Nothing“ a „The Shocking Truth“ z alba „Solitude, Dominance, Tragedy“, v úpravě, kdy je zpěv doprovázen pouze piánem.
„Recreation Day“ bylo album, kterým Evergrey oslovili masové publikum, aniž by museli jakkoli sejít ze své hudební cesty. Navíc se prostě neohraje. Je úžasně temné, tvrdé, poetické, má tíživou atmosféru (ovšem bez toho, aby bylo depresivní ubíjejícím způsobem) a zároveň je velká část skladeb chytlavá. Je to nejen jedno z nejlepších alb kapely, ale dokonce jedno z nejpodstatnějších alb celého žánru. Je nemožné se rozhodnou mezi třemi „desítkovými“ alby a určit, které z nich mám nejraději, ale ačkoli mám na následujícím „The Inner Circle“ víc oblíbených skladeb, celkovou atmosférou vede právě „Recreation Day“. Ve zkratce: dokonalý hudební zážitek.
„One step at the time
Small progress seems futile
But is as valuable as life
I`m engaged to longing
With sorrow as the ring
Controlling me, denying me...“
|
