EMERALD - Reckoning Day
Pokud se stability sestavy týká, švýcarská parta Emerald to nemá lehké. Po předešlé fošně „Unleashed“ z roku 2012 se totiž personální šachy uvnitř kapely rozběhly v takové intenzitě, že proti nim vypadá i dětská hra „škatulata, hejbejte se“ jako velmi statické představení. Odešla polovina členů, včetně zpěváka Thomase Winklera (Gloryhammer), kterého nahradil Američan George Call. I tato spolupráce se ale ukázala jako nefunkční, obě strany se nicméně rozešly v dobrém, Callův hlas dokonce zaslechneme ve dvojici položek nového alba „Reckoning Day“. Na něm je nakonec hlavním vokalistou Mace Mitchell, u kterého je nejzajímavější barvitá podoba s Kaiem Hansenem, kdy v některých momentech není snadné uvěřit, že tento legendární Němec opravdu nepřijal pozvání k hostující akci. Samotná hudba pak zase nejednou připomene tvorbu Iron Maiden, v případě říznějších kusů, mezi které kupříkladu spadá otvírák „Only The Reaper Wins“, ucítíme také germánský závan spolků Accept a Primal Fear. Jde však víceméně o volné inspirace, Švýcarům osobitost neschází, jakkoli zároveň není možné jejich písně označit za vyložené pecky. Občas potěší dobrým melodickým nápadem, líbivou sólovou vyhrávkou, nebo systematickou snahou o vystoupení z přece jenom jednotvárnějších skladatelských vzorců. Patří sem gotický nástup songu „Trees Full Of Tears“, folkové intermezzo „Lament Of The Fallen“ či dvojice baladických kompozic „Beyond Forever“ a „Signum Dei“, které jsou nejenom velmi zdařilé a poslechové, ale hlavně pomáhají uvolnit metalově urputnou a časově přemrštěnou hudební nálož. Kdyby Švýcaři byli schopni oželet některé obecně slabší kusy („Black Pyramid“, „Reign Of Steel“), album by rázem chytlo větší dynamiku. Pokud se však řadíte mezi fanoušky říznějšího heavy-power metalu, s poslechem dvakrát váhat nemusíte.
6/10
YouTube ukázka - Only The Reaper Wins
ADAMANTIA - U.N.O: Una nueva odisea
Nová španělská kapela Adamantia je soustředěná kolem velmi aktivního hudebníka Frana Solera, jenž zde kromě skládání zastal také klávesy a kytaru, zajímavě ale působí i pohled na basáka Mario Garcíu, který hrál šest let u Dark Moor. Při spuštění debutové fošny „U.N.O: Una Nueva Odisea“ (ano, vše probíhá v rodném jazyce) se dočkáme spektakulárně pojatého symfo-power-speed metalu s řadou parádních melody-vyhrávek a sól, rychlých temp nebo hezky klenutých vokálních linek, zhruba ve stylu dalších Španělů Opera Magna (ale ne tak dobrého). Fran Soler každopádně při komponování projevil cit pro tvorbu chytlavých písní, které zdobí zejména první polovinu této nahrávky, kde stojí jedna perla vedle druhé, v čele se speedmetalovou krasavicí „Interestelar“. Ani potom nebude o slušné nápady nouze, problém nastává ve více než hodinové délce alba, když Španělé nejsou schopni rozvíjet úvodní zábavu, časem se začnou opakovat a kolem čtyřicáté padesáté minuty už trochu nudit. To ale nic nemění na tom, že debut Adamantie dokázal nabídnout několik žánrově parádních skladeb, které by neměl minout žádný fanoušek okázalého symfo-power metalu.
6,5/10
YouTube ukázka - teaser
DAMNATIONS DAY - A World Awakens
Australané Damnations Day nabídli osobitý a hlavně zdařilý hudební obsah již na čtyři roky starém debutu „Invisible, The Dead“, novinka s názvem „A World Awakens“ pak nastolenou laťku kvality potvrzuje (ačkoli ji zároveň nijak nezvyšuje), když přináší promyšlenou hudbu s jemně nanášenými progresivně-powermetalovými vrstvami. Při nástupu úvodní skladby „The Witness“ by se díky riffovým zásekům mohlo zdát, že tohle bude pouze záležitost jednoho z mnoha nepříliš nápaditých progových spolků, Australané nás ale brzy vyvedou z omylu, když na nikam nechvátajícím rytmickém podkladu nabídnou uvolněné a kompozičně honosné vokálně-instrumentální linky. Klidné tóny a projev výtečného zpěváka Marca Kennedyho totiž patří mezi hlavní přednosti kapely, v jejichž rámci si pánové pomalu, ale jistě naklánějí posluchače na svoji stranu, a to vytříbenou skladatelskou technikou, nikoli nepodobnou spolkům jako Voyager, Queensrÿche, Porcupine Tree nebo (z těch novějších) The Silent Wedding a Witherfall. Ve výsledku na albu mnoho metalu ke slyšení není, což je jednak dobře, neboť jak již bylo naznačeno, se vstupem zmíněných progových nájezdů zůstávají Australané pouze průměrní (zejména song „The Idol Counterfeit“, který dále snižuje nezáživný refrén), jednak to ničemu nevadí, neboť pomalé postupy pánům zkrátka více svědčí a mnohdy – i za pomoci nevtíravých orchestrálních pasáží - "hladí na duši" (např. položka „Dissecting The Soul“), nebo strhávají načechraným kompozičním majestátem („Diagnose“ s popovými ozvuky U2). Druhé album australské kapely je zážitkem pro hudební fajnšmekry, víc netřeba dodávat.
7/10
YouTube ukázka - The Witness
|
