Časy se mění. Když před třemi lety kolegyně Ray porovnávala debutové album italských glam rockerů Roxin` Palace s prvotinou kolegů Hell In The Club (pojítko hledejte u folkáčů Elvenking, Pekelníkům šéfuje křikloun Dave, alias Damnagoras a ve Šlechtickém sídle bubnuje bývalý tlučoun Elfů Hell, alias Elvis Ortolan), vycházeli jí z toho lépe ti prvně jmenovaní. Hell In The Club jsou díky své větší aktivitě už o jedno album napřed, přičemž podstatné je to, že na svém druhém albu vykazovali známky jisté stagnace a na svůj vrchol se vyšplhali teprve se třetím albem. A Roxin` Palace to berou kvalitativně úplně stejným směrem, takže vloni vydané album „Freaks Of Society“ je takovým příjemným hard-glam-sleaze (nehodící se škrtněte) rockem, který příznivce stylu neurazí, asi i potěší, ale jen těžko nadchne.
Důvodem je skutečnost, že Roxin` Palace se drží stylových standardů, jejich provedení nelze v podstatě nic vytknout, muzika šlape, křikloun Al (Axel Lessio) má hrdlo ideálně seštelované, ostřejší nálady v některých momentech opět dají vzpomenout na rané Skid Row, v leckterém refrénu se najde i halekací stadionový potenciál. Co však oproti již zmíněným kolegům (a já bych se nebál tvrdit, že částečně třeba i proti tuzemským Sweet Leopard) Roxin` Palace schází, je fakt, že třináctka skladeb v konečném součtu splyne do příjemně poslouchatelného celku, který ale ani v jedné položce plně nestrhne. A oproti debutu tentokrát ani systematickým vtloukáním do hlavy nechtějí ty nadstandardně chutné háčky vylézt – buď jsou ukryté ještě dovedněji, než minule anebo (spíš se přikláním pro tuto možnost) prostě nejsou k mání. Nejblíž k nim má agresivnější riffovka „Monkey Junkie“ s výrazně vlezlým (což je jasně plusový bod) sloganovitým refrénem a až taneční pohodovka „Postatomic hotel“, která optimistickou melodickou chytlavostí dokáže zastřít tu drobnost, že by trochu víc oprásklé drzosti (to je ten moment, který mi na téhle desce schází v podstatě pořád) mohlo skladbu kopnout ještě o kus výš.
Druhá deska Roxin` Palace je takový povedený stylový standard, hodný, optimistický a melodický glam, který se příjemně poslouchá, neomrzí ani při častější rotaci, ale silná žánrová konkurence přece jen nabízí daleko víc vzruchu. Nezbývá než doufat, že ve třetím kole si tahle parta vezme příklad u svých kolegů z Hell In The Club a vytáhne nějaký trumf, který v tomhle kole zůstal vězet někde hluboko v rukávu.
|
