Páté album švédských progressivců vyšlo pouhý rok po svém předchůdci, v roce 2004. Kapela měla za sebou americké turné s Arch Enemy a původně měla v plánu vyrazit po Evropě v roli předkapely, ale nepodařilo se jim najít žádné vhodné turné. Místo toho se tedy rozhodli zavřít do studia, kde je čekal nelehký úkol. Není vůbec snadné vyrovnat se s výzvou, kdy musí kapela stvořit následovníka veleúspěšného a kritiky přijímaného alba. A pokud ta alba byla rovnou dvě v řadě, tlak je dvojnásobný. Evergrey ale nevypadali, že si s tím dělají těžkou hlavu. V domovském studiu Division One seděli nad materiálem rovných šest měsíců a podle Tomových slov někdy strávili prací až 20 hodin denně. A někde mezi tím si Tom našel ještě chvilku volna na to, aby se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Carinou. Když „The Inner Circle“ spatřilo světlo světa, bylo jasné, že tvrdá práce se vyplatila. Evergrey dokázali potřetí vřadě dosáhnout na absolutní vrchol a stvořit zřejmě poslední album v jejich diskografii, kdy se většina fanoušků shodne ohledně jeho kvality.
Před nahráváním alba opustil kapelu poslední člen, který stál Tomovi po boku při zrodu kapely, bubeník Patrick Carlsson. Oficiálním prohlášením bylo, že ho muzikantský život unavoval, ale je pravděpodobné, že jeho odchod měl spíše co dělat s jeho problémy s alkoholem. Jeho místo zaujal tenkrát teprve dvacetiletý mladík Jonas Ekdahl, který předtím už dva roky pro kapelu pracoval jako drum tech a považoval Evergrey za jednu ze svým nejoblíbenějších kapel. Do Evegrey přinesl nejen svůj unikátní bubenický styl, ale také se rovnou aktivně zapojil do skladatelského procesu – je spoluautorem skladby „Ambassador“. Video reprezentující album kapela natočila pro otvírák „A Touch of Blessing“ a bylo to poprvé, kdy měli od nahrávací společnosti dostatek peněz na to, aby byl klip podle jejich představ.
„The Inner Circle“ je textově opět koncepčním albem. Kapela se tentokrát pustila do dost ožehavých temat zneužívání dětí, kultů a celkově náboženství. Přináší naturalistický pohled na náboženský fanatismus a dopad mluvčích, zneužívajících víru, na masové publikum. Tom byl vždy fascinován faktem, že jediný člověk nebo skupina lidí dokáže mít takový vliv na masy a donutit lidi dělat věci, které by normálně nedělali, jen na základě toho, že mluvčí dokážou použít své charisma. Zpráva, kterou má album předávat, je jasná: lidé by měli myslet sami za sebe a být dostatečně silní na to, aby dokázali dělat vlastní rozhodnutí a následovat vlastní vize. Na následujícím turné měla kapela kontroverzní trička s nápisem „I Am My Own God“ („Jsem svůj vlastní Bůh“). Emocionálně silnou součástí alba jsou mluvené části s nahrávkami kazatelů. Tom v rozhovoru potvrdil, že nahrávky jsou autentické, ale odmítl prozradit, kde a jak je kapela získala.
Album je tvrdé a temné, přesně podle nejlepší tradice a stejně tak už tradičně přináší pořádný kolotoč temp a nálad, které posluchače udržují v neustálém napětí. Ve srovnání s předchozím „Recreation Day“ je deska hudebně ještě temnější a dramatičtější a méně sází na přístupnější a přímočařejší melodie. Je tedy trochu ironií, že z mého pohledu jsou zde jednotlivé skladby silnější a hitovější. Pokud má tedy člověk dostatečnou trpělivost na to, aby pronikl všemi progovými vrstvami. Evergrey nikdy nezůstávali na místě a i zde je slyšet jasný posun od předchozí tvorby. Album jde do větších extrémů oběma směry – balady jsou ještě jemnější a citlivější, zatímco tvrdé skladby útočí naprosto nekompromisně, kromě jiného také díky údernějším bicím. Co se ovšem nemění, to jsou Tomovy originální emotivní vokály, které uvěřitelně interpretují úžasné emotivní texty s hlubokým poselstvím. Jako třešničku na dortu pak přidejte doposavad nejlepší produkci, která dává vyniknout detailům, které dělají z Evergrey tak výjimečnou kapelu.
Album přineslo hned několik skladeb, které považuji za úplně nejsilnější v diskografii kapely. Patří mezi ně úvodní „A Touch of Blessing“, která začíná zvolna, ale brzo zaútočí plnou silou. Poprvé zde můžeme slyšet Jonasův osobitý styl, díky kterému se řadí mezi mé nejoblíběnější bubeníky. Je to přímá hitová skladba plná emocí, která je perfektním otvírákem. Hned následující „Ambassador“ ukazuje nekopromisní tvrdou stránku kapely a silnou kombinaci ostrých kytar a krásně vystavěných symfonických melodií. „Harmless Wishes“ byla skladba, díky které jsem kapelu objevila a díky které jsem se do ní zamilovala. Tom zde ze sebe dostává to nejlepší a ukazuje melodičtější stránku svého hlasu. Skladba má silnou hlavní melodii a zároveň je progressivní a naléhavá ve své tvrdosti. Je dokonalou volbou na první kontakt s kapelou, protože perfektně reprezentuje všechny její silné stránky. Zástupce balad, „Waking Up Blind“, je jednou z vůbec nejlepších pomalých skladeb, jaké kdy Evergrey stvořili. Kombinace něžné melodie a celkové křehkosti (což zde mají z velké části na svědomí klávesy) s temným a depresivním textem dává vzniknout jedinečnému hudebnímu zážitku, který ani za ty roky častých opakovaných poslechů neztratil vůbec nic ze svého kouzla. Na závěr výčtu svých nejoblíbenějších skladeb musím zmínit pomíjenou „The Essence of Conviction“, která se mě emočně dotýká nejvíc z celého alba. Tomovy táhlé vokály v refrénu mi pokaždé způsobí husí kůži a závěrečná pasáž s procítěným „...you lied to me...“ je zkrátka hudební dokonalostí. Tom zde do svého hlasu dostal tolik uvěřitelné bolesti, že to bez přehánění láme srdce.
Celkově zde nenajdeme ani jednu slabší skladbu a v každé ze zbylých se dá objevit něco, co by stálo za speciální zmínku. Většina z nich jsou progovější kousky, které vyžadují trochu víc trpělivosti, která je ovšem dostatečně odměněna. Za všechny momenty bych vyzdvihla nádhernou pasáž ve „In the Wake of the Weary“, kde dostává větší prostor zpěv Cariny Englund, jejíž hlas byl vždycky nedílnou součástí kapely. Druhou baladou alba je „Faith Restored“, která se textově zabývá znovunalezením víry. Tomův něžný projev je zde doprovázen akustickou kytarou a ze zkušenosti víme, že to je pro Evergrey prakticky vždy recept na úspěch. Opravdovou emoční pecku si ale kapela schovala na úplný závěr. Původní myšlenkou pro „When the Walls Go Down“ bylo vytvořit klasickou instrumentální skladbu, kde hudebníci trochu předvedou svoje umění, ale nakonec se povedlo stvořit něco mnohem originálnějšího. Kapela použila části projevu „A Call to Anguish“ amerického evangelíka Davida Wilkersona a podbarvila je mrazivým hudebním doprovodem. Výsledek zanechá posluchače s vážně podivným pocitem, který jen tak nezmizí.
Limitovaná edice ještě obsahovala živý záznam akustického koncertu z Francie se skladbami „I`m Sorry“, „Recreation Day“ a „Madness Caught Another Victim“. Tohle provedení dává všem třem skladbám úplně nový rozměr a já je po všech těch letech považuji za nedílnou součást tohoto alba. Alba, které završilo zlatou éru kapely v tom nejlepším stylu. Vydání desky následovalo americké turné s Iced Earth a Children of Bodom a o rok později vydání DVD „A Night to Remember“, které jakoby symbolicky uzavřelo další kapitolu jejich tvorby. Protože jak už bylo řečeno, Evergrey neradi stagnují a Tom se s příštím albem rozhodl vydat do poněkud odlišných vod, což pochopitelně nebylo všem fanouškům po chuti...
Waking up blind and blind you must be
So stupid of me to believe in your hypocrisy
Gave it all up for life in a dream
So foolish of me not to stop your infidelity
Unfaithful…
Unfaithful to life…
|
