Pro tuhle nizozemskou smečku mám jistou slabost už od devadesátých let, kdy jsem celkem poctivě sjížděl její třetí studiovku „Bloody Blasphemy“. Bavila mě temná atmosféra alba, stejně jako ostré riffy, které velmi nápaditě uvolňovaly různorodé melodické průniky. Parta God Dethroned, konkrétně její zakladatel a dnes jediný původní člen, kytarista a zpěvák Henri Sattler, ale zřejmě trpí lehkou náladovou nestálostí, protože svůj spolek už dvakrát rozpustil, naposledy v roce 2012. Nevydržel to ale dlouho a před třemi lety ohlásil návrat, jehož přímým následkem je fošna „The World Ablaze“, která je zároveň - vzhledem ke zmíněnému rozpadu kapely poněkud překvapivým - uzavřením trilogie o I. světové válce, započatou na albu „Passiondale“ (2009).
Člověk tedy podvědomě očekává masakr rovný hrůzám dané události, nálada nové desky je však trochu jiná. O typický deathový uragán samozřejmě nepřijdeme, až překvapivě často do něj ovšem vstupují klidné melodické mezihry, někdy se dokonce na pozvolné vlně nesou celé kompozice, včetně úvodního intra „A Call To Arms“. To se i díky chytlavému klenutí velmi příjemně poslouchá, pokud se ale válečného pekla týká, mnoho pocitové spojitosti zde nenajdeme, na to jsou uvítací tóny až příliš optimistické. Výstřel první nábojnice v podobě skladby „Annihilation Crusade“ už do toho vlítne pořádně, zlověstný riff podebírá dvoukopáková kadence, zde už to opravdu začíná smrdět rozbahněnými zákopy (pokud tedy výrazněji aktivizujeme fantazii), boj pak naplno vypukne se zavelením generála Henri Sattlera, jehož démonický growling ještě umocňuje blastbeatová smaženice. Vřava však netrvá dlouho a již po druhém refrénovém jetí přijde další vydechnutí, takže to vypadá, že místo urputného válčení někdo hodil na plac atomovku a teď už se jenom počítají mrtví.
V tu chvíli je tedy možná lepší odložit hlavní téma stranou a zaměřit se na hudbu Holanďanů jako na typický melo-deathový příspěvek. V takovém případě si totiž přijdeme na své, ne snad ještě v malinko obyčejnějším titulním songu, ve kterém nejvíce zaujme šlapavý thrashový dovětek, s nástupem palby „On The Wrong Side Of The Wire“ už ale pánové zahrozí ve svém nejlepším stylu, který zdobí drtivý slokový tah, mohutné riffy nebo variabilní hrátky s tempem, jež protkává další várka chutných melody-vyhrávek (těch je zkrátka na albu tolik, že by je autorům mohla závidět lecjaká powermetalová patrta). Můžeme si tak odškrtnout vrcholný moment díla, jelikož pak už půjdeme se zábavou malinko z kopce. A to téměř geometricky úměrnou řadou, když ještě navazující „Close To Victory“ velmi slušně šlape, pak ovšem přijde vybrnkávané intermezzo „Konigsberg“, které jednak uzavírá povedenější část alba a zároveň víceméně mává černým šátkem na rozloučenou přímočarým deathovým pasážím.
Čtveřice závěrečných písní se totiž odvíjí až v příliš poklidném, lépe řečeno nevzrušivém tempu, jehož potemnělá plíživost sice nepostrádá jisté kouzlo, je jí ale příliš mnoho na to, aby dokázala udeřit s adekvátní intenzitou. Pánové jakoby u hraní poklimbávali a posluchač už jen marně očekává nějaký pořádný kopanec, pověstný moment překvapení. Ačkoli, těch je prosta i celá novinka God Dethroned, která je solidním a ve svých nejlepších okamžicích - i díky preciznímu zvuku, o jehož mix se staral Dan Swanö - lahodným žánrovým příspěvkem, celkově ale nejde o nic vyloženě strhujícího, a pokud snad očekáváte atmosférický soundtrack k bojové vřavě, budete si muset pustit jiné album, nebo ještě lépe nějaký dobrý válečný film.
|
