Pouhé dva roky uplynuly od vydání debutu „Counterattack“, a už se plzeňská smečka Laid To Waste vrací, aby s nasazením sobě vlastním rozvířila tuzemské thrashmetalové vody. Opět se tak děje pod hřejivým područím vydavatelské firmy Support Underground, která album obdařila digipackovým obalem, s bookletem obsahujícím všechny základní informace, včetně textů písní, jejichž chronologie je ovšem oproti playlistu nečekaně přeházená, takže je člověk nucen malinko listovat. Samotný kotouč je pak prostý jakýchkoli malůvek a v tradici starého dobrého old-schoolu stříbrně září do širých dálek. Slovní spojení old-school je zde přitom klíčové, protože hudba Plzeňáků je retro se vším všudy, takže nezbývá než obout tenisky, navléci obnošenou džízku s logy legendárních kapel, samozřejmě otevřít pivo a s volume vytočeným hodně nahoru se pohodlně vydat na reminiscenční výpravu do hloubi osmdesátých let.
Je nutné hned v úvodu zmínit, že půjde o výlet značně kvalitní, a to zejména na poměry česko-slovenské produkce. Daří se to i díky zvuku od Sheafraidha z KSV studií, který našel celkem ideální kompromis mezi starou a moderní thrashovou školou. Pokud bych pak měl aktuální fošnu Laid To Waste porovnat s rovněž letošní novinkou stylově velmi spřízněných Slováků Acid Force, tentokrát celkem s přehledem vítězí „domácí“ (oproti předešlým počinům obou kapel, kde se většina mých sympatií přikláněla k našim východním sousedům). Obě kapely to sice nejraději hrnou přímou cestou k cíli, v případě Plzeňáků je ale tato strategie protkána o něco atraktivnějšími skladatelskými kličkami. Už v prvním nátisku „Reborn“ na sebe pánové vrství řady riffů se stavebním talentem zednických mistrů, dočkáme se pro tuto kapelu typických přesahů do crossover-thrashe a punku, samozřejmostí jsou i sólové hrátky a v tomto případě rovněž nečekaně vyklidněná mezihra, kterou jakoby Laid To Waste chtěli naznačit, že to tentokrát nebude jenom o přímočaré smršti, vždyť i závodní formule musí občas zajet do boxu na výměnu pneumatik, aby se do asfaltu zase zakousla s čerstvým apetitem.
Tempo navazující titulky rozjiskří kulervoucí nájezd i šlapavé pasáže, obecný feeling songu je pak zcela poplatný první fošně, včetně zpěvákových ječících eskapád, které se ovšem rovněž nedostavují v tak zásadní míře, z pohledu celého alba je totiž i Smrťákův projev umírněnější, což osobně docela vítám, klidnější poloha mu svědčí o něco více. Flák „The Breaking Wheel“ naplno rozjede thrash´n´rollovou párty, se kterou by byl spokojený i Lemmy Kilmister, song „The Strangler“ nás pak pocitově vrací na samý počátek výše zmíněné dekády, do hry ale nečekaně vstoupí melodické vokální linky v refrénu, který by se dal označit jako hitový, kdyby to nebyl vzhledem k žánru protimluv. Další thrashovou lahůdku představuje předposlední náser „Violence Be The Cure“ s nápaditě rozvrstvenými sólovými party a hlavně slastně naspídovanými pasážemi, kde do toho Laid To Waste šlapou jako psychopat, kterému se v léčebně podařilo urvat svazující pásy (viz motiv na obalu).
Bohatou kytarovou masáž nabídne i opus „Collateral Damage“, do nějž zve další překvapivý prvek ve formě dnes tolik oblíbených arabsky vykroucených motivů. Závěr songu se pak nese ve znamení klidného vybrnkávání, které nabízí prostor k vydechnutí po drtivé thrashové jízdě, jež při živém vystoupení musí zákonitě rozpoutat peklo na zemi (nebo aspoň v České republice). Nečekejme zázraky, Plzeňáci v zásadě nijak nevybočují ze zajetých stylových vzorců, kdy nám občas chtě nechtě naskočí tvorba jiných interpretů (nejsilněji se ovšem paradoxně připomenou Iron Maiden, a to v instrumentálce „Bells Of Return“), činí tak ovšem s neodolatelným nasazením a hlavně s řemeslnou i kompoziční zručností, díky čemuž se na domácí scéně řadí k nejužší thrashmetalové špici.
|
