Vydání alba „Glory To The Brave“ způsobilo nečekanou revoluci. Náhle začal být cítit dravý hlad po heavy metalu, tedy něco, co patřilo ještě v průběhu roku 1997 do oblasti utopie. Díky souhře obyčejným rozumem těžko zachytitelných okolností se ale vesmír zase přiklonil na stranu těžkého kovu a jeho vzestup už nemohlo zastavit vůbec nic. S vrcholnou fází osmdesátých let se to sice nedalo srovnat, přesto metal pohodlně vystoupil z temných undergroundových jeskyní a zase se mohl nadýchat čerstvého vzduchu festivalových plání. A to právě i zásluhou první desky Kladivářů, která byla katalyzátorem celé renesance a krom jiných úspěchů se jí např. podařilo dostat jako vůbec prvnímu heavymetalovému debutu na vysoké příčky německé hitparády a celosvětově se jej brzy prodalo kolem sta tisíc výlisků. Druhá studiovka kapely na sebe tedy nemohla nechat dlouho čekat.
Její vydání přišlo třináct měsíců po realizaci prvotiny, konkrétně v září roku 1998, přičemž tvůrčí proces započal v únoru a nahrávání ve studiu Fredman probíhalo od dubna do června. K dispozici byl větší finanční obnos (i díky podpisu s firmou Nuclear Blast, která dokázala výjimečně vyčenichat úspěšný úlovek na samém počátku a nepřišla jako obvykle až „k hotovému“), a je to znát. Zvuk je oproti debutu daleko čitelnější, přestože za ním stáli stejní lidé, zejména tedy Fredrik Nordström. Ten se později proslavil v partě Dream Evil a borci z Hammerfall se (po rozvázání spolupráce na tomto albu) k němu opět vrátili při tvorbě příspěvků "(r)Evolution" (2014) a „Built To Last“ (2016), když se po několika krizích rozhodli naplno vyvolat ducha prvních dvou fošen. Ty totiž dodnes zůstávají nejoblíbenějšími metalografickými příspěvky Kladivářů a je velmi pravděpodobné, že se tento stav již nikdy nezmění.
Nostalgická patina závěru devadesátých let je totiž věc neopakovatelná a jedinečná. A pak, autoři byli na začátku, nesvazovala je únava nebo tlak fanoušků (dokonce ani labelu, Nuclear Blast nechával hudebníkům vždy volnost), tvořili svobodně a zároveň urputně, přičemž přesně tyto atributy z alba „Legacy Of Kings“ vyloženě dýchají. Při jeho tvorbě došlo k personálním změnám, odešel basák Fredrik Larsson (aby se ke kapele vrátil o deset let později) a kytarista Glenn Ljungström (jenž se rozhodl naplno věnovat In Flames), které nahradili Magnus Rosén, resp. Stefan Elmgren. Bicmen Patrik Räfling, který namlátil debutové album v pozici hosta, se již k Hammerfall připojil oficiálně, nicméně hlavní skladatelské duo Dronjak – Cans zůstalo na svém místě s tím, že je opět „zezadu“ jistil Jesper Strömblad. Druhé album Kladivářů je možné označit jako plnohodnotné pokračování debutu, opět zde figuruje několik hitů, které se navždy staly součástí koncertních playlistů, zároveň je ale obsah – i díky zmíněnému zvuku – o něco vzdušnější a pro mě osobně v několika momentech ještě více strhující.
Naprosto parádní je už samotný vstup v podobě songu „Heading The Call“, který startuje dravá bicí palba, jež brzy přejde do stejně živelného rytmického zápřahu, k tomu vícehlasný refrén a dlouhé sólo s lahodnými vyhrávkami, ale i pro-koncertně laděnými popěvky, které jakoby našly inspiraci v hitu „Father Time“ finských Stratovarius. Skladba oplývá strhujícím drajvem, jenž dnes zabírá úplně stejně jako před dvaceti lety. Ve svižném duchu pokračuje také navazující titulka, kterou ozdobí speedmetalový refrén a opět sólo podepřené velmi líbivými melodiemi. Poté přijde čas na zklidnění a zároveň vzdání holdu jednomu z oblíbených Dronjakových spolků, Němcům Accept. Song "Lett the Hammer Fall" podebírá syrový riff s drsnými údery bicích, opět lákající popěvky a hlavně přímočarý chorus, jehož stavba mě ovšem nikdy nechytla. Což se nedá říci o kompozici „Dreamland“, jejíž refrén je naopak mojí nejoblíbenější pasáží Kladivářů vůbec. Už samotný nájezd skladby značí příchod čehosi mimořádného. Autoři jakoby si pro jednou dovolili uvolnit těžkotonážní otěže a vznesli se dle vzoru powermetalových spolků rovnou do nebes. Nadýchaný feeling písně pak definitivně podtrhne zmíněný chorus, po jeho druhém jetí navíc následuje pěvecká nástavba, tedy osvěžující skladatelský prvek známý již z první desky, dohromady pak jde nejen o nejdelší, ale hlavně o nelepší položku celé desky.
Vrcholně rozjařenou zábavu zklidní tóny balady „Remember Yesterday“, kterou do „ploužákové“ dvojice ještě doplňuje závěrečná položka „The Fallen One“. Dočkáme se tedy, podobně jako na „Glory To The Brave“, dvou pomalých písní, jejich kvalita, jakkoli není špatná a lze na ní uplatnit vyšší kritické nároky, tentokrát zůstává pozadu a emotivní přenos je oproti dechberoucím debutovým příspěvkům sotva poloviční. Ani pochodově laděný track „At The End Of The Rainbow“ nelze příliš chválit, riffy jsou až příliš obyčejné, zážitek navíc podkopávají vícehlasné linky (nejen) v refrénu, které se táhnou tak líně, že se mi u nich chce zavřít oči a spát. Z letargie naštěstí rychle probere dravá jízda „Back To Back“, ve které si pánové posloužili předlouhou dánských Pretty Maids, a šlo o velmi dobrou volbu, ostřejší metalová aranžmá skladbě jenom svědčí, zejména sólové trylky šlapou jako motor formule 1. Song „Stronger Than All“ nabídne svižné tempo, chytlavý bridge a refrén s dvojnásobnou textovou variací, celkově se však skladba nese na spíše standardním autorském rukopisu, kus „Warriors Of Steel“ je na tom o něco lépe, když v něm vynikají dynamické slokové fráze a hlavně vystupňované speedmetalové sólo s nečekaným neoklasickým odstínem.
Druhá řadovka Hammerfall se zkrátka povedla. Spolu s debutem tvoří kompaktní dvojici, která je základem veškerého úspěchu kapely, na nějž se pánům už nikdy nepovedlo navázat. Nejde o to, že by Dronjak s Cansem přestali umět skládat chytlavé skladby, intenzita prvotního třesku, jenž měl za následek náhlé vzkříšení metalového žánru, ale prostě nemohla trvat příliš dlouho. Náhle se vyrojilo plno skvělých alb a fandové si mohli bohatě vybírat. To se ale ještě netýká období po vydání alba „Legacy Of Kings“, kdy si pánové naopak mohli začít naplno užívat rapidně rostoucí hvězdný status. Již v říjnu následovalo první celosvětové turné, které trvalo šest měsíců, a přestože se neobešlo bez zdravotních problémů některých členů, vstupu nové švédské kapely mezi metalovou elitu už nemohlo zabránit vůbec nic.
|
