MINDMAZE - Resolve
Novinka Amíků Mindmaze je přesně ten typ nahrávky, u které je evidentní, že nebyla tvořena bandou nějakých diletantů, nechybí řemeslná zručnost a bohaté instrumentální dění s jemnými žánrovými přesahy, ovšem pokud bych se měl zmínit o nějakém významném emočním přenosu, pak moc nevím, o čem psát. Působí to vlastně skoro záhadně, jakoby snahu hudebníků už dopředu postihla temná kletba, která usekala hudebním tónům konečky chytlavosti a dopředu je odsoudila k nezdaru. Vysvětlení ale zřejmě bude o něco prozaičtější (a zároveň smutnější). Američtí autoři – seskupení kolem sourozenců Teetsových – zkrátka neumí napsat dostatečně chytlavé melodie, to je celé. Až do osmého songu alba „Resolve“ víceméně probíhá zmíněná beznaděj (snad s výjimkou intra „Reverie“, to je ale zase neúměrně dlouhé), kdy se osazenstvo – včetně ne špatné, ale ani nijak oslňující zpěvačky Sarah Teets - téměř dojemně snaží o nějaký efekt, jenže se jim prostě nedaří vykřesat příjemně hřejivý náladový plamen, songy jen tak bezútěšně doutnají, jako osamělé ohniště po čarodějnické oslavě. O několik zajímavějších momentek sice zavadíme, člověk se ale musí nutit k tomu, aby si jich všiml, o automaticky vtahující přirozenosti slyšených motivů zde mluvit nemůžeme. Pak se autoři malinko zvednou, když v pětici závěrečných položek občas dokáží nabídnout výrazněji líbivé pasáže, jde ale zase spíše o krátké momenty (např. refrén „Twisted Dream“, thrashově nabroušené sólo v „True Reflection“, gradující část uvnitř opusu „The Path To Perseverance“), jako celek písně stejně příliš neobstojí. Navíc album trpí lehce roztříštěným zvukem a masivní – málem sedmdesátiminutovou – stopáží. A to je vzhledem k nevýraznosti hudebního obsahu vražedná nálož!
4/10
YouTube ukázka - Sign of Life
VALOR - Arogance: The Fall
Z vydavatelské stáje Pitch Black Records vyběhl další kůň, jmenuje se Valor a má řecký původ. Za jeho zrodem stojí dvojice bývalých členů kapely Battleroar, kteří k sobě postupně nabrali čtveřici dalších kolegů. Dohromady se pak tahle parta vyznačuje ne tolik vídanou stabilitou, když všechna tři alba – včetně novinky „Arogance: The Fall“ – tvořilo na chlup stejné osazenstvo. To prezentuje hudbu s jemným epickým nádechem a v případě aktuální fošny i svižným tempem, ve kterém se odehraje většina úvodních položek (včetně velmi příjemného intra „Uprising“). Vše obstojně šlape tak do čtvrtého songu „In The Name Of Valor“, v kusu „The Crown Of Evermore“ se již dostaví drobné repetiční příznaky, které opět na chvíli rozeženou vkusné melody-vstupy navazující písně „Dark Are The Eyes Of The Night“. Poté ale zábava zase klesne, tentokrát již daleko výrazněji. V kompozici „Pandora´s Gift“ se do té doby umírněný zpěvák Vaggelis pouští do eskapád, které - nikterak prvotřídním – kvalitám jeho hrdla vůbec nesluší, k tomu se přidá obdobně špatný hudební podklad a řecký oř náhle zažívá nepěkný pád. Naštěstí se rychle oklepe a ve skladbě „In Another Time“ naopak přijde s ozdobně hitovým cvalem. Dvojice závěrečných příspěvků pak naváže na pohodovou úvodní část alba, a proto je nutné novinku Řeků hodnotit víceméně kladně. Oceňuji zejména nasazení hudebníků, kteří sice nepatří mezi mistrovské skladatele, svoji chvílemi až roztomilou vášní ale leccos dohánějí a v nejlepších momentech jsou schopni i velmi dobře pobavit.
7/10
YouTube ukázka - In The Name Of Valor
ASTRAL DOORS - Black Eyed Children
Novinka známých Švédů Astral Doors dopadla malinko dvojsečně. Její hudební obsah totiž dokáže být dobrý až prvotřídní, ale také nezáživný a dokonce i trochu protivný. Pokud se nejprve zaměříme na kvalitní složky, je nutné významně ocenit skladby, jež oplývají vypiplanou strukturou, jejíž hudební základ osciluje na heavy/powermetalové hranici, která je téměř neustále protkána feelingem sedmdesátkové školy, včetně typického zvuku kláves. To je zajímavý mix (z poslední doby mimochodem známý i z novinky italských Steel Seal), kterému ještě dodává na atraktivitě charismaticky osobitý projev Nilse Patrika Johanssona (dále např. Wuthering Heights), jehož hlasové zabarvení si zkrátka nespletete. Skladby jako „We Cry Out“, „Walls“ „Slaves To Ourselves“, rychlík "Good vs. Bad" nebo svěží rock´n´rollová bonusovka „Jesus Christ Moviestar“ (ve které si pánové – na albu nikoli poprvé – utahují z církve svaté) fungují velmi slušně a i díky špičkovému zvuku z dílny Erika Mårtenssona nabízejí vysokojakostní zážitek. Už v nich se ale občas objeví několik háčků, jako je nižší chytlavost chorusových partů (pořád je to ale paráda proti skladbě „Lost Boy“, jejíž refrén je obludně otravný, daleko k tomu nemá ani hlavní část písně "Die on Stage"), nebo určitá spojitost s Black Sabbath a hlavně tvorbou legendy Dio, ať už v instrumentaci, stavbě songů či Johanssonově projevu, který se do malého velkého zpěváka snaží trochu stylizovat. Nejmarkantněji se to projeví v songu „Black Eyed Children“, který už názvem nepokrytě vysává známou pecku "Rock´n´roll Children", přičemž v tu chvíli opravdu není jasné, jestli náhodou neposloucháme nějaký Dio Tribute. Osm řádovka Astral Doors tím malinko ztrácí na kráse, i tak ale v záplavě (power)metalových novinek v pohodě obstojí.
7/10
YouTube ukázka - We Cry Out
|
