Italští Atlas Pain svojí biografii uvádějí otázkou, zda vůbec existuje nějaká vazba mezi filmovou hudbou a heavy metalem. Myslím, že tento dotaz už dávno celkem jednoznačně zodpověděla řada jiných, takže by bylo bláhové očekávat, že Atlas Pain přijdou na svém debutovém albu „What The Oak Left“ s něčím revolučním. A to i přes to, že Atlas Pain svoji výpravnost táhnou přes folkově pohanské území, díky čemuž se nabízí srovnávání s Ensiferum či Wintersun.
Odpověď na to, co „What The Oak Left“ nabízí, lze vyčíst již ze samotné sugestivně podmanivé obálky alba. Atlas Pain se snaží o harmonii odlišných světů, pompéznosti i přímočarosti, výpravnosti i agresivity. Daří se jim to natolik, aby člověk jejich více než padesátiminutovou procházku se zájmem doposlouchal až do konce, nicméně do jedné řady s výše zmíněnými kolegy je bude obtížné zařadit z jednoho prostého důvodu. Atlas Pain bezvadně fungují jako krátkodobý adrenalin, jenže jen máloco vám po poslechu alba zůstane v hlavě na delší dobu. A to i přes to, že umí být pestří, snaží se o majestátnost, umí melodie slušně zakroutit a energií nešetří, jen tomu chybí výraznější osobitost (neortodoxní image kapely naznačovala, že by kluci mohli mít v hlavě nějaký nápad na neobvykle vykultivovaný hudební šlahounek, leč zůstává jen u přání)
K té neobvyklosti asi nejblíž mají Atlas Pain v závěrečné sáhodlouhé instrumentálce „White Overcast Line“. Přece jenom utáhnout víc než jedenáct minut u folkově výpravné kapely může být bez zpěvu docela oříšek. Skladba dokonale zapadá do kontextu alba, nijak nenarušuje předchozí děj a její výhodou je, že prakticky po celou dobu se něco děje, takže ta délka je svým způsobem opodstatněná, jen ta živočišnost z první poloviny skladby se po zvolnění tempa v druhé polovině nějak vytrácí a uvadá. A takhle Atlas Pain balancují průběžně. To je přesně to propojování dvou světů, které někdy vyjde lépe, někdy hůř a ve kterém daleko výživnější je stav, kdy Atlas Pain dají přednost akci před lyričností. Ze zbývajících devíti skladeb je reprezentanta alba možné vybrat namátkou. Někde Atlas Pain vsadí víc na pompu („To The Moon“), někde na nakřáplou agresivitu („Ironfoged“), jinde na živočišnost, říznutou folkovou rozverností („The Counter Dance“), nicméně nenajde se jediná věc, která by měla sílu posluchače bez zábran strhnout. Lákadlo v podobě masteringu Mika Jusilly tentokrát taky nefunguje stoprocentně, jako by snaha o majestátnost občas smotala zvuk do přeplácané nepřehlednosti.
Někdy míň může být víc. A to je případ „What The Left Oak“. Ambiciózní nápad, ve kterém to občas slibně zajiskří, který se však kapele nepodařilo plně ukočírovat, nasměrovat a využít, a tak je výsledek v celkovém součtu poněkud nepřehledný, nedotažený a výše zmíněným kolegům se zatím dívá na záda.
|
