Česká parta Valury letos vydala debutovou placku s názvem „Projev svobody“. Když jsem zahlédl počet skladeb, které na albu zazní (celkem 22 kusů), napadlo mě (jelikož jsem o kapele neměl větší povědomí), že zde půjde nejspíš o crossover ve stylu S.O.D., kde jedna krátká položka střídá druhou a celková stopáž nakonec stejně výrazně nepřeleze půl hodiny. Jenže to byl omyl, trojice maníků z Valury opravdu drhne zmíněný žánr, ovšem nikoli s thrashem jako základním stavebním činitelem (tento styl nicméně přítomen je), ale hlavně groovy-metalem, hardcorem a punkem.
Pánové nicméně zrovna tohle dvakrát neřeší, dle vlastních slov hrají hlavně to, co je baví, nehledě na škatule. To je zcela v pořádku, s tímto vědomím se dá navíc lépe pochopit vysoká neoriginalita (nelze si např. nevzpomenout na Debustrol v jejich post-thrashové, ale i klasické éře), hlavní věc je, že vše dobře šlape a z hudby sálá správná energie. Problém je ale právě v rovině hrací doby, která celkově přesahuje hranici padesáti minut, což je na danou muziku opravdu brutálně přemrštěná nálož. Skladby jsou si totiž velmi podobné a už někdy kolem šesté položky začínají riffy vrzat zarezlým protáčením. I přes tempové hrátky či zmíněnou vícežánrovost Valury operují na velmi malém skladatelském prostoru, včetně textů, ve kterých autoři nadávají na všechno možné, včetně politiků a daní („Fuj“), což zavání důchodcovskou senilitou, občas ale umí být adekvátně kritičtí, když vidí nesmysl v nostalgickém vzpomínání na doby minulé („Skety“), nebo uvažují, co by asi na současnou situaci řekl Karel Kryl ve stejnojmenné písni (a docházejí k závěru, že by se poblil).
Zrovna tato skladba zároveň disponuje dravým instrumentálním tahem, což mimochodem není pro Valury nic neobvyklého, takových příjemných náserů najdeme na albu několik (dále např. „Náboženství“, "Houbič (RIP)", „Muzikantská“, a nakonec i zmíněná věc „Fuj“, která je laciná textově, hudebně to ale hrne jako horská rolba). Vychází nám z toho jediné. Hořovická parta umí složit funkční skladby, jejichž kvalitu navíc podporuje dobrý zvuk ze studia Hellsound, problém tvoří jednotvárnost a hlavně časová předimenzovanost. Kdyby bylo vyřazeno několik tuctových písní (v podstatě "každá druhá"), mohlo být o mnoho veseleji. To se ovšem týká samotného alba a jeho poslechu doma v obýváku, na koncertě se dané výtky naopak můžou stát výhodou, zvlášť pokud si budete chtít zapařit na přímočarou a zároveň dostatečně našlapanou muziku. A když si přitom odskočíte na pivo, aspoň nemusíte mít strach, že vám unikne něco zásadního.
|
