Dlouhých sedm let uplynulo od předešlé studiovky „High Time“, nicméně finská kapela je zpět, aby opět zvěstovala powermetalové písmo svaté. Hlavním kazatelem ale již není zpěvák Jarmo Pääkkönen, nýbrž Marcus Lång z party Force Majeure. Fanouši ovšem můžou zůstat v klidu, Marcusův hlas do tvorby Finů skvěle zapadá a je výrazným činitelem výsledného úspěchu. Novinka s názvem „Dream Alive“ se totiž povedla a na studiovém náhrdelníku kapely září jako velmi líbivý diamant.
Je sice pravda, že já na něm několik „nečistot“ nakonec naleznu, nicméně v zásadě platí, že pokud patříte mezi příznivce tradičního finského power metalu a s chutí si dáte cokoli od Altarie, přes Twilightning, Dreamtale až po Stratovarius, přijdete si zde vskutku na své. První dvě jmenované kapely přitom již neexistují, a proto je možné Excalion brát jako jistou náplast na bolístku, která vznikla po jejich rozpadu. Vždyť debut Twilightning byl velmi dobrý, osobně se mně pak nepřestává stýskat po Altarii, jež nabídla melodickému světu několik parádních hitů. Novinka Excalion nejednou evokuje oba zmíněné spolky, ať už ve stavbě vokálních či instrumentálních linek, které velmi výrazně staví na klávesové hře Jarma Myllyvirty, jenž zase nezapře inspiraci u strato-maestra Johanssona. Z uvedených řádků tedy vyplívá (to abychom si odbyli první „nečistotu“), že osobitost není hlavním tahákem této party, nicméně po něčem takovém tradiční fandové power metalu stejně dvakrát neprahnou, takže není důvod k panice.
Finové sympaticky nezdržují s nějakou intro-předehrou a v úvodním songu „Divergent Falling“ okamžitě vyrukují s pestrou hudební hrou. Všudypřítomné klávesové malby dodávají vítanou dynamiku a svěžest, potěší také vokální nástavba za sólovou částí, nicméně pořád jde spíše o zahřívací kolo, které dojde k varu hned v následující položce „Centenarian“. V té se totiž finští autoři představují ve vrcholné formě, skladba tepe chytlavými tóny, chorusové klenutí se nadnáší jako pampeliškové chmýří a kompoziční linky jsou zde o něco promyšlenější, než tomu je ve zbytku písní. Jako další vrchol je možné počítat věc "Man Alive" se svižným tempem a velmi hezkými klávesovými variacemi, nebo naopak uvolněně tažený song "Deadwater Bay" s jemně podmanivými vokály. Kus „Marching Masquerade“ nakoukne do pohodového AOR vesmíru, vokály pak upomenou sólovky Tima Kotipelta. Křehce nazvaný song „Amelia“ oproti tomu startují orchestrální výbuchy ala Nightwish, poprvé se také dočkáme speedového zápřahu, vypečené sólové trylky jsou již samozřejmým kladem, mírným záporem se naopak stávají refrénové úseky, které nedosahují pamětihodné úrovně, což se víceméně nezmění až do závěru alba, snad s výjimkou opusu „Portrait On The Wall“, jenž na více než desetiminutové ploše shrnuje předchozí dění s využitím celé tempové škály, přesto mu k lepšímu zážitku zase cosi schází.
A tohle „cosi“ absentuje ve většině hudebního obsahu novinky Excalion. V každém okamžiku je jasné, že posloucháme album vyspělých hudebníků a nápaditých skladatelů, přesto se nakonec nedostaví onen kýžený efekt. Jde to zčásti na vrub hodinové délky nahrávky, kdy některé příspěvky zavánějí tuctovějším a v případě songu „Living Daylights“ už vyloženě výplňkovým odérem. Chtělo to zkrátka pár skladeb vynechat a zbytek lépe dopilovat. Přesto se jedná o velmi dobré album, které by mělo tak jako tak být povinností pro klasické powermetalové fanoušky.
|
