„Celé album je specifické a vyzrálejší, než všechny předtím. Můžete slyšet, že jsme mnohem zkušenější kapela.“ Tak zní soudobé vyjádření Oscara Dronjaka v rozhovoru o fošně „Crimson Thunder“, tedy v pořadí čtvrtém příspěvku švédských Hammerfall. Jistě, takové sebepochvalné deklamace nejsou nic neobvyklého a zpravidla se linou z úst autorů po vydání každé novinky, tentokrát to ale Oscar trefil. Album z roku 2002 opravdu působí jako výtvor dospělé kapely, je – zejména oproti poněkud neprůbojné desce „Renegade“ – kompozičně sevřenější a hlavně chytlavější. Autoři na něm téměř po celou hrací dobu drží mimořádně vysokou nastavenou laťku kvality a nabízejí několik nezapomenutelných hitů.
Oněmi skladateli byli - až na jednu výjimku - pouze Oscar Dronjak, jenž vždy začínal psaním chorusu a základními riffy, do nichž si posléze Joacim Cans tvořil vokální linky se zásadním důrazem na jejich melodické vyznění. Tato spolupráce na kotouči „Crimson Thunder“ zajiskřila svěží dynamikou, která dokázala z podstaty malého žánrového území (o prog zde opravdu nikdy nešlo) vyždímat maximum. A opět je to znatelné spíše s časovým odstupem, jenž je schopen odkrýt skutečnou a přehnaným očekáváním nezatíženou atraktivitu skladeb. Zatímco tedy v době vydání kritika většinu alb Kladivářů častovala nelichotivými přívlastky a nízkými známkami, dnes je jasné, že tak špatné to ve skutečnosti nikdy nebylo. Švédům ale kecy hudebních pisálků, stejně jako některých metalových fanoušků, mohly být zvysoka u zadnic, neboť jejich alba se prodávala ve velkém, ať už v klasické podobě, tak třeba ve speciální komiksové edici od Jana Oidiuma, jež vznikla právě v souvislosti s deskou „Crimson Thunder“ a vyprodala se prakticky okamžitě.
Album začíná dvojicí podobně stavěných položek „Riders Of The Storm“ a „Hearts On Fire“, z nichž obě zdobí rychle vtahující riffy, melodické linky (Cans zkrátka byl - a pořád je - v psaní vokálních harmonií opravdu skvělý), šťavnatá sóla a také vícehlasně skandované refrénové fráze, které protkávají solitérní Joacimovy vstupy. Jde o strategii stvořenou hlavně pro živá vystoupení (s textovým ujištěním "we are still the same"), což ještě podporuje vyloženě pro-koncertně laděná (dle mého názoru však malinko krkolomná) stavba pěvecké mezihry, která následuje po sólové části v „Hearts On Fire“. Tohle byl zkrátka předem jasný hit (potažmo singl a videoklip), já osobně mám ale ještě daleko radši navazující parádu „On The Edge Of Honour“, jež na – tentokrát víceméně ojedinělém – speedovém zápřahu buduje skvostnou melody-hymnu, včetně brilantního sóla a refrénu.
Titulní song ubere nejen na tempu, ale částečně i na kvalitě, jeho pochodově vláčné tóny spadají spíše do běžnější produkce Kladivářů, což je možné říci ještě o kompozici „The Unforgiving Blade“, která se vrací k charakteru úvodních dvou skladeb, ale na jejich chytlavost malý krůček ztrácí, a nakonec také o instrumentálce „In Memoriam“, jež je kompletně Elmgrenovým dítkem, nicméně podobně jako kus „Raise The Hammer“ z minulé desky nepatří mezi bůhvíjaké klenoty a plní spíše uvolňující funkci od okolního dění. Což ovšem také není k zahození, na „Crimson Thunder“ navíc nalezneme ještě jednu nezpívanou položku s názvem „Lore Of The Arcane“, která je jednak velmi působivá, jednak tvoří pomyslné intro k písni „Trailblazers“, kterou lze označit jako další vrcholný moment nahrávky. Šlapavý rytmus, riffy jako břity, svižné sólo a dokonale klenuté sloky, jejichž líbivost zastiňuje dokonce i samotný chorus. Jakostní ekvivalent alba se v tu chvíli zkrátka pohybuje hodně vysoko, a to má ten nejkrásnější moment teprve přijít…
Že Dronjak baladické písně umí, dokázal zejména na debutu „Glory To The Brave“. Ani pak v této disciplíně neselhával, k plnohodnotnému emotivnímu přenosu ale jakoby vždy cosi scházelo. A to přesně do té chvíle, než oblažil svět kompozicí „Dreams Come True“. Akustický vstup rozprostře jemné plátno pro vokální malby, jež jsou - jak to jen říct bez přehnané dávky patosu? – prostě geniální! Člověk má málem strach se při poslechu pohnout, aby náhodou nerozbil jejich křehkou strukturu, když pak do této působivé hry vstoupí aristokraticky nadýchané smyčce či slunečně variované akustické vybrnkávání, máme pocit, že jsme se dotkli samotné božské podstaty. Maximálně podmanivá a smysly povznášející balada!
Poté se Kladiváři vrátí k taktice první dvou desek, kdy pokaždé nabídli jeden coversong. Těžko říct, proč jsou některé předělávky zařazeny do běžného playlistu a jiné plní bonusovou úlohu, nicméně v případě skladby „Angel Of Mercy“ jde o dobrou volbu, neboť se dá předpokládat, že její původní verzi od americké kapely Chastain zná jen málokdo, a tak pro většinu lidí jde o nový zážitek, nutno dodat, že velmi líbivý. Lepší zvuk a ostřejší metalové aranžmá této písni jenom prospělo, více tak vynikl epický feeling, ve kterém se střídají jemné melodie s thrashově zatěžkanými riffy. Skladba působí jako krásný pták, kterému není vlivem okovů umožněno vzlétnout a jeho symbolické osvobození závisí pouze na posluchačích, zdali na sebe nechají působit kompozici v celé její síle a třeba se i díky ní – alespoň na chvíli - uvolní ze sevření běžných problémů. Opus v podobě songu „Hero´s Return“ by k tomu mohl rovněž přispět, když disponuje tažným kytarovým motivem, nevtíravým, ale o to více funkčním refrénem, nebo také vkusným čembalovým dojezdem.
Čtvrtá fošna Švédům zkrátka vyšla a v rámci metalografie kapely patří do její vrchní poloviny. Je to určitě i zásluhou výborného zvuku, který se zrodil z premiérové spolupráce s Charlie Bauerfeindem, jenž s kapelou prošel rovnou tři studia. Na někoho možná zapůsobil také cover-art, který – také poprvé v historii kapely – netvořil Andreas Marschall, ale Američan Samwise Didier, který si mimochodem zahostoval jako vokalista na zatím poslední fošně Kladivářů „Built To Last“. Vítězné tažení desky bylo nicméně zkomplikováno incidentem, kdy Canse v jeho oblíbené hospodě udeřil neznámý útočník půllitrem do hlavy. Joacim ztratil vědomí a musel být převezen do nemocnice k operaci, kde si rána vyžádala pětadvacet stehů. Až po několika dnech odpočinku se byl schopen připojit k ostatním a stvořit videoklip k hitu „Hearts On Fire“. V průběhu turné s legendou Dio, kterého se Švédové účastnili v netradiční roli předskokana s půlhodinovým setem, došlo rovněž k problémům s manažerem, který zmizel s celým výdělkem. Celkově však bylo světové turné – včetně zastávky v České republice – úspěšné a jenom potvrdilo pevnou pozici Hammerfall jako jednoho z vůdčích jmen tehdejší metalové scény.
|
