Nikoli pokus o klasické pokračování, spíše jde o ztracené (a po mnoha letech nalezené) dvojče. Takto švédští Vintersorg charakterizují druhý díl ke své téměř dvacet let staré debutové desce „Till fjälls“. Vokalista a multiinstrumentalista Andreas „Vintersorg“ Hedlund se pustil do nelehkého úkolu a pokusil se, jak sám praví, o návrat k zasněženým horám, mysticismu, inspirovanému nedotknutou přírodou, severskému folklóru a black metalu s podmanivým epickým podkladem. Pojďme se tedy za pění v rodném jazyce kapely a za šlehání ostrých vpádů do rozlehlých melodických planin k těm zmíněným horám napodruhé vypravit.
Otevírající „Jökelväktaren“ je po textové stránce pokračováním skladby „Jökeln“ z původního alba „Till fjälls“. Zatímco na starém albu se zpívalo o síle horského ledovce a jeho vlivu na okolí, nová epizoda je pojatá více environmentálně a poukazuje na problematičnost tání ledovců. Po hudební stránce postrádá „Jökelväktaren“ na rozdíl od původní skladby to, čím Vintersorg ve své rané tvorbě fascinovali, a sice vytvořením neobyčejně okouzlující atmosféry, která dokázala mezi hudbou a posluchačem navodit intimní pouto. V bílém zimním hávu oděná „En väldig isvidds karga dräkt“ se klouže po velmi pěkné melodické rovině a je z ní více než v otvíráku cítit ten starý vintersorgovský závan. S nenápadnou lehkostí a křehkostí začíná přírodně-hudební úkaz, který následně brutálně exploduje, poté se děsivě valí z kopce a nakonec zmizí na dni rokle, aneb zhudebněná lavina, to je trojka „Lavin“.
Téměř v polovině alba se dostáváme k pravděpodobně tomu nejzásadnějšímu, ke skladbě „Fjällets mäktiga mur“, která neskrytě navazuje na starou dobrou tutovku „Till fjälls“. Obě začínají pomalým klavírním rozjezdem vedoucím do intenzivní jízdy a v obou případech skladba několikrát změní svou tvář. Stejně jako u úvodní„Jökelväktaren“, tak bohužel ani tady neslyšíme ten starý, dech tající feeling. V druhé polovině skladby sice lze několik zajímavějších momentů nalézt, jako celek to však spadá do průměru. Ti více agrese chtiví posluchači by mohli ocenit „Obygdens pionjär“, která hovoří o lidech v dávných dnech, kteří se rozhodli někde se usadit, postavit si dům a najít vodu. I přes zmiňované dupnutí na plyn tato položka nezapomněla na povinnou melodiku, které je zde servírováno požehnaně a která skutečně zavání kultovní starobou. Čtveřice skladeb v druhé polovině alba pak pokračuje v nastoleném vzorci střídajícího se přitvrzování s polevováním a harsh vokálů více poloh s vokálem čistým. Zajímavé je v poslední skladbě „Vårflod“ opět slyšet hlas zpěvačky jménem Cia Hedmark, kterou známe jak z debutu, tak z několika dalších alb kapely.
„Till fjälls del II“ obsahuje bonusový disk se čtyřmi skladbami, které byly složené před dvaceti lety v době, kdy Vintersorg ještě nebyli Vintersorg a tento materiál se z různých důvodů nedostal na první EP „Hedniskhjärtad”. Co se týče struktury, zůstalo vše téměř netknuté, aranžmá však tyto skladby dostaly nové, což třeba jinak nadmíru pěkné baladě „Svart måne“ možná i uškodilo. Nejpůsobivěji zní první položka „Tillbaka till källorna“, která ctí svůj název („Zpět ke zdrojům“) a kapelu skutečně v čase navrací zpět.
Zvolený název novinky se chtě nechtě o srovnání s průkopnickým počinem kapely hlásí, a proto se nedá vyhnout konstatování, že zde naráží muzikantská vyspělost s mladistvou studnou nápadů a minimalismem. Původní fošna je v porovnání s novinkou mnohem osobitější a i s odstupem mnoha let se dokáže lépe dostat pod kůži a zanechat tam hluboké stopy. Atmosféricky kouzelné a nezapomenutelné majstrštyky jako byly „Till fjälls“, „Vildmarkens förtrollande stämmor“ nebo „Fångad utav nordens själ“ se tedy nekonají. Poněvadž jsem se po spoustě času stráveném s „Till fjälls del II" nějakých silnějších prožitků téměř nedočkala, nemohu jít – navzdory výborným Vintersorgovým pěveckým výkonům – s bodováním výše.
|
