Tomu se říká vítězství zdravého rozumu a tradic. Když z Bonfire odešel zpěvák Claus Lessmann, bylo jasné, že bez takhle důležitého poznávacího znamení kapely bude v případě pokračování velmi těžké u fanoušků zabodovat. A druhá duše Bonfire, kytarista Hans Ziller to vzal ze všech možných konců za ten nejhorší. Navlékl do dresů Bonfire svoje Ez Livin´ a pokusil se pod touhle hlavičkou udat album „Glörious“. Což o to, ono vůbec nebylo špatné, jenže vnucujte lidem, že tohle jsou Bonfire, když to s jejich podstatou nemá absolutně nic společného. A tak když se po loňské výběrovce „Pearls“ rozešli cesty Hanse Zillera a zpěváka Davida Reeceho, Hans se vrátil zpět do bodu nula a udělal to nejrozumnější, co mohl. Ulovil křiklouna Alexxe Stahla, který sice není úplným klonem Clause Lessmanna, ale k jeho projevu má občas až neskutečně blízko, zcela pustil z hlavy Ez Livin´ a vrátil se ke klasické melodice Bonfire. A díky tomu, jak se na „Byte The Bullet“ vrací ke kořenům (pravda, někdy až příliš okatě) a přitom zní velice svěže, leze mu z toho nečekaně nejsilnější album kapely v tomto tisíciletí.
Prakticky až do zbytečné blbinky „Friedensreich“ (co jiného v tom hledat, než spojnici s opusem „Point Blank“?) vychází Bonfire všechno, na co sáhnou. V úvodní „Power Train“, která nejen atmosférickým vstupem, velmi živě riffující kytarou ale i tím, že je v podstatě ušitá na hlasivky Clause Lessmanna dokonale vcucne do alba, a tím, jak Alexx Stahl s grácií zůstává sám sebou a přitom zejména v chytlavém refrénu elegantně a snadno Lessmanna evokuje, prostě musí strhnout pozornost příznivců kapely. Melodická vzdušnost, kytarová lehkost, rytmická svěžest i bohaté klávesy (ti mají na svědomí hned tři hosté) jsou všudypřítomné a sluší jim lehké potemnění i refrénová živelnost v „Stand Up 4 Rock“, propracovanost v klidnější a až nasládlé „Praying 4 A Miracle“, v hutnější „Some Kinda Evil“ (nestává se často, aby takhle do zblbnutí opakovaný slogan nezačal znít otravně, i to Bonfire vychází), romantičnost v baladické „Lonely Nights“, jejíž sladká vyhrocenost a až erotické sbory jsou jedním z nejsilnějších pojítek s minulostí, vrcholících ve „Sweet Surrender“, kterou snad Bonfire zapomněli někde v šuplíku ještě z devadesátých let. Do dramaturgie alba dobře zapadne i dramatická adaptace skladby „Locomotive Breath“ od Jethro Tull.
Náladu alba trochu rozmělní již zmíněná jazykolamná hříčka „Freidensreich“, u které se kluci sice zjevně baví, nicméně ten tah, který album mělo, se začne vytrácet, z dávno prošlapaných hard rockových cest Bonfire uhnou v poměrně vtipné adaptaci motivů klasické hudby „InstruMetal“ a do konceptu příliš nezapadá ani finální „Too Far From Heaven“. Je to zvláštní, poměrně agresivní skladba dobře šlape a mohla by fungovat jako lehce kontrastní osvěžení od vzorců z minulosti, nicméně díky tomu, že Bonfire svůj návrat ke kořenům nakonec zdůrazní ještě bonusovou předělávkou starého hitu „Sweet Obsession“ působí v celé kolekci tak nějak nepatřičně.
Už to vypadalo, že Hans Ziller svojí snahou zviditelnit Ez Livin´ zcela pohřbí podstatu Bonfire. Na „Byte The Bullet“ jí zase vyhrabal a obnažil prakticky až na kost. I když je možné spekulovat nad bezprostředností či vypočítavostí tohoto kroku, je nutné uznat, že mu vyšel. Na tímhle vstupem do stejné řeky můžou staromilští příznivci Bonfire jásat.
|
