Už popatnácté proběhla v Nýrsku jednodenní akce Eternal Hate Fest, která je mezi tuzemskými festivaly speciální blackovou třešničkou na metalovém dortu. Letošní ročník lákal především polským kultem Graveland a finskou old-schoolovkou Urn. Vědomí, že se jedná o jedinečnou událost s velice zajímavým line-upem, která se koná v areálu oděném v zeleni a také fakt, že pro letošek je zrušený brněnský Hell Fast Attack, mne přiměly podniknout sedmihodinovou cestu přes celou republiku, jejímž cílem se stal nýrský areál pod sjezdovkou a má první účast na tomto unikátním undergroundovém svátku.

Vedle velice příjemného prostředí byla velkým plusem festivalu možnost stanování přímo v areálu, takže i když člověk nepřijel autem, mohl si kdykoliv odskočit pro potřebné věci, aniž by ho to stálo drahocenný čas. Jídlo se také dalo skousnout, a to bez front, jen se na něj muselo chvíli počkat. Kvůli nachlazení šla veškerá studená pitiva mimo mě, tudíž kvalitu piva hodnotit nemohu, ale zdálo se, že si temné osazenstvo nikterak nestěžovalo. Kromě jídla a pití byly v areálu stánky s merchem a hudebními deskami. Za zmínku ještě stojí velmi pěkná festivalová trička, která byla k mání i v dámské variantě.

Celou akci otevřela německá smečka Drudensang, což je pravděpodobně něco jako vedlejší projekt kapely Schrat, a možná právě proto vystupovali takto brzy. Ovšem už na tuto první věc se před pódiem shromáždil poměrně slušný počet blackmetalistů. Jenomže namísto zaujmutí pozice před pódiem a hýčkání tak své – po přesně něčem takovém prahnoucí – duše jsem se rozhodla jít ke stánkům zahnat hlad, což mě s lehkým časovým odstupem mrzelo. Na otvírající kapelu totiž Drudensang velmi překvapili a představili nádherně atmosférický, misantropií a nenávistí prožraný black metal, ze kterého mi až u těch stánků běhal mráz po zádech a který slibuje, že tato dravá smečka má do budoucna rozhodně co nabídnout.

Druhými účinkujícími byla mexická deathmetalová jízda Armada, kterou je možné v Česku vidat poměrně často. Protože jsem Armadu před měsícem viděla v mém domovském Brně, energii jsem si schraňovala na později a spíše jsem srovnávala zvuk podzemního klubu se zvukem na festivalu. Do řádného varu mě pak dostala již zmíněná německá šleha Schrat, jejíž členové už jednou na pódiu k vidění byli. Schrat na scéně působí poněkud déle a i díky úzké personální propojenosti s Drudensang bylo jasné, že se opět spustí black metal vysokých kvalit a mému uchu extrémně lahodící. Z pódia se linula zběsilá blackmetalová jízda, které bylo velice jednoduché se oddat a která přiváděla k šílenství a mně osobně přinášela ty nejhlubší emocionální zážitky.

V čele německo-českých krvežíznivců Askeregn stojí vokalistka Belial, která je zajímavá tím, že z jejího vokálního agresivního projevu je těžko uvěřitelné, že se opravdu jedná o ženu. Přestože Belial měla na sobě sukni, její démonické vokály zněly natolik pekelně, že mi doslova spadla brada, když po coverové skladbě „Satan a smrt“ publiku poděkovala svým normálním, ženským hlasem. Poté se pódium uvolnilo pro spirituálně laděné Blaze of Perdition z Polska, kterým by spíše slušela noční obloha, tak třeba příště. Po nich na řadu přišli známí děčínští rouhači Sekhmet, kteří si na své show se spoustou „ozdob“ dávají velmi záležet. Oběma stranám pódia dominovaly obrácené, krví polité kříže, mezi nimiž se pohybovala kapela se zahalenými temnými mnichy s plynovými maskami na obličejích a nábojovými pásy kolem těla, kteří se starali o ohnivé záležitosti. V bezprostřední blízkosti fanoušků došlo i na rituální oběť, kterou navíc někdo z publika polil pivem. Na Sekhmet bylo vidět, že si nenávistné krvavé vystoupení nesmírně užívají a stejně tak si to užívali i řádící fanoušci pod pódiem. Hudební tvorba Sekhmet je prostě blackmetalová lahůdka a třeba zpěvný refrén skladby „Daath“ mi zní v uších doteď. Zkrátka po hudební i vizuální stránce neskutečný zážitek, který se jen tak rychle nerozplyne.

Se stmíváním na pódium přišel první černý hřeb večera, a to thrash/blackmetalová finská legenda Urn, jejichž tvorba ale nespadá do mého hudebního vkusu a ani živě mě obzvláště neoslovila. Fanoušci kolem to však viděli jinak a z jejich nadšené odezvy lze soudit, že Urn udělali opravdu dobré vystoupení. Někdy kolem půl jedenácté večerní nastal čas pro absolutní vrchol festivalu. Historie polského pagan/blackmetalového kultu Graveland sahá k roku 1991 a na letošním Eternal Hate Festu se v Česku projekt Roba Darkena představil vůbec poprvé. Areál s příchodem Graveland zahalila nádherně epická atmosféra, která si podmanila každou v blízkosti se nacházející bytost. Polští pohané podali naprosto perfektní výkon plný mystiky, obohacený o velmi působivé prvky jako (opět) ohnivou show nebo vyťukávání rytmu do krásně zdobeného bubnu těsně nad hlavami fanoušků, přičemž nechyběly impozantní hudební kousky jako „Thurisaz" nebo „Thousand Swords". Po tomto dech beroucím atmosférickém zážitku na mne dolehla řádná únava, a tak jsem se vstřebávajíc úžasné vystoupení Graveland odebrala do stanu a poslední záležitost Tribute to Urgehal, kteří vzdávají hold této norské klasice, mi hrála velice příjemnou ukolébavku.

Skvělá hudební i vizuální undergroundová vystoupení zajímavých jmen v příjemně situovaném areálu, a to navíc za velmi přátelské atmosféry, to jest nýrský Eternal Hate Fest. Za takovými akcemi je i mnohahodinové cestování radostí a už teď se těším na představení jmen pro další ročník.