Nekonečné čekání na pokračování majstrštychu, smlouva s Nuclear Blast, velká crowdfunding kampaň a přiostřenější rozdělení fanoušků na dva tábory jsou hlavními body, které doprovázely vydání třetí desky finských – dnes už velmi známých – Wintersun. První dva počiny z dílny skladatele Jariho Mäenpää oslnily, avšak už ten druhý se nevyhnul reptání kvůli pohublému obsahu o pouhých pěti stopách. Albu „Time I“ byl přislíben pokračovatel, z kterého kapela už na živých vystoupeních poskytla lahodnou ochutnávku „The Way of the Fire“. Měl světlo světa spatřit někdy v roce 2014. Toho jsme se nedočkali a až po pěti letech od vydání „Time I“ přichází od značky Wintersun nový materiál. „Time II“ to ale není a o co hůře, počet skladeb je ještě o jednu položku oproti předchůdci snížen.
V duchu Vivaldiho „The Four Seasons“ se nesou ony čtyři nové stopy a každá z nich reflektuje (překvapivě) jedno roční období. „Awaken from the Dark Slumber“ koloběh otevře a ze všech stran se začnou sbíhat různě se klikatící potůčky klávesových aranží, jež s sebou přinášejí čerstvý jarní vánek, na druhou stranu skladba místy připomíná starou tvorbu Ensiferum, což dojem něčeho nového shazuje. Více než na přehršel různorodých aranží, ve kterých je těžké se zorientovat, vsází letní reprezentant „The Forest That Weeps“ na atmosféru a přírodní mystiku, z níž impozantně vystupuje Jariho čistý zpěv, na nějž se naváže monstrózní živý orchestr a dohromady to zní skutečně mocně. Sborový refrén je natolik povedený, že jeho nadprůměrná četnost opakování nenudí a celou skladbu dělá mnohem soudržnější, než je jaro. Nejstrašidelnějším lesním úsekem procházíme během podzimu „Eternal Darkness“, jež má pravděpodobně za cíl uspokojit zlo vzývající temné existence, což se ale vůbec nepovedlo a jde o totální přešlap vedle. Celá skladba zní nuceně a bezduše, ploché blast beaty zase zatraceně jalově a všechno to působí jako narychlo splácaná skládačka, která nemá ani hlavu ani patu. K závěru se sice „Eternal Darkness“ z toho průšvihu vzpamatuje a začne nabývat nějakého smyslu, to ale předchozích šílených deset minut z alba nesmaže. S trochou vděku se pak posluchač přitulí k Jariho emočně vypjatému a dech tajícímu čistému vokálu, jehož sílu vzývá zimní melancholie „Loneliness“ a tím se cyklus uzavírá.
Proběhlá kampaň spojená s „The Forest Seasons“ má vést k finanční schopnosti postavit nové studio, ve kterém se mají dokončit práce na „Time II“. A tady vyvstává otázka, zda je opravdu celý tento humbuk kolem nového studia za 750 000 euro (téměř dvacet miliónů korun) zapotřebí, když mnohé jiné kapely dokáží vyprodukovat dobré nahrávky třeba i v domácích podmínkách. Wintersun se ale upsali Nuclear Blast, vytřískávají z lidí peníze, pohřbívají nápady vynikajícího hudebníka a nakonec je výsledkem převážně bezduchá a nudná deska, která postrádá jiskru a která se jako cukrová vata rozplývá do ztracena.
Oproti bohatě pučícímu avšak prapodivně namíchanému jaru a úplně nejvíce pokaženému, smysl postrádajícímu podzimu působí letní a zimní procházky mnohem koherentněji. Nicméně „The Forest Seasons“ kvalit Jariho předešlých počinů nedosahuje – možná její nejkratší čtvrtina „The Forest That Weeps“ se k nim přibližuje – a dobře poslouží snad jen jako krmě pro skálověrné fanoušky, kteří se novinkou na chvíli zabaví. Pro kritičtější posluchače toto nejsou Wintersun, které znají a na které roky čekají. Příliš povyku pro málo muziky, tak by se s doomovým výrazivem ve tváři daly shrnout pocity z desky, která vznikla z povinnosti.
|
