Po úspěchu předchozích dvou desek švédských (glam)rockerů H.E.A.T., které vystřelily kapelu mezi špičky nejen švédské rockové scény, se staronová pětice muzikantů se svým novým albem „Into The Great Unknown“ pomyslně vydává do velkého neznáma. Jak už je u nich zvykem, opět se oblékají do nového kabátu a stejně jako mnoho jiných kapel tentokrát sázejí na současné trendy; na propojení moderní techniky, elektro či popových prvků s místy klasickým špinavým zvukem, což dodává albu zvláštní feeling, který pravděpodobně zvedne mandle nejednomu z fanoušků jejich dosavadní tvorby. Kapela s každou novou deskou přináší na hudební trh něco nového, otázkou však zůstává, jestli to v tomhle případě měla zapotřebí, nebo zda se spíše měla držet klasičtějších a rockovějších šablon.
H.E.A.T. se s novinkou rozhodli oslovit posluchače za relativně omezenými hranicemi jednoho samotného žánru, čímž se pouštějí do obrovského risku. Navíc kapela z nějakého důvodu umístila hned na úvod alba tři naprosto nejhorší songy, které na desce najdeme. Pokud zvědavý a otevřený posluchač vydrží zmatený začátek, kdy si absolutně není jistý, co to do háje poslouchá za kapelu a proč to kompozičně ani trochu nedává smysl, čeká ho už jenom zlepšení – tedy pokud je ochotný si zvyknout na popovější aranže, velký zvuk a zásadní odklon od přímočarého severského rocku.
V refrénu úvodní „Bastard of Society“ se nemůžu zbavit myšlenky na podobnost popěvku, který jsem slyšela již v „Bad Lovin“ od finských Reckless Love, což její poslech trochu kazí, stejně jako nedostatečná nápaditost skladby, která se na začátek alba snaží posluchači namluvit, že H.E.A.T. ještě pořád dělají rock’n’roll, o čemž svědčí syrovost riffů, spojená s moderními syntetizátory. Celkově skladba působí právě tak – synteticky, syrově a jako úplně zbytečný článek jinak obstojné, leč hodně odlišné desky. Následná „Redefined“ rozhodně není prvoplánová balada. Poprvé také ukazuje, čeho se ve větší míře od kapely tentokrát dočkáme. Složitější kompozice, téměř se blížící současným populárně rockovým kapelám, leč přece jen s hustším a silnějším zvukem (Imagine Dragons by mohli závidět). Obdobné výplody najdeme na desce ještě tři, tenhle první patří k těm horším a asi by neškodilo, kdyby jej pánové (stejně jako předchozího "bastarda") z celkového výběru vystřihli nebo ho alespoň nestrkali na začátek alba, jako kdyby tím chtěli posluchače odradit. Stejné je to i se „Shit City“, daleko podobnější úvodní skladbě, s na první poslech vlažnějším nástupem, avšak tentokrát znovu odrážející víc z té syrovosti sleazu. Tím končí výčet toho, bez čeho by se „Into The Great Unknow“ obešlo a můžeme přejít k pozitivům.
Netradiční, opět daleko modernější „Time On Our Side“ byla zvolená jako pilotní singl k albu. Sice nenabízí tolik kytar, přináší však fenomenální propojení klavíru Jona Teeho s vtíravým refrénem, poukazujícím na frontmanovu minulost ve švédské populární soutěži Idol a jeho schopnost odezpívat skladby plné melodií a nejenom frázování. Na podobném principu monumentálních aranží, vzniklých v thajském studiu Karma Sound s producentem Tobiasem Lindellem, se vezou i další skladby, „Eye Of The Storm“, nejlepší a nejmohutnější balada z alba, navíc s kytarovou vyhrávkou a netradiční „We Rule“ s kontroverzní kompozicí - skladba se rozjede v jistém tempu a jako kdyby mezi bridge a refrén někdo vrazil kolík, náhle úplně otočí. Na tyto moderní podivnosti je třeba se dívat s velkým nadhledem a ochotou ponořit se do vod jiného žánru. Tyto skladby sice nepasují do té správné škatulky, na druhou stranu jejich atmosféra je jednoduše silná.
Už jsem mluvila o jakési žánrové roztříštěnosti celého alba, působící, jako by se na tanečním parketu sešli tanečníci moderních tanců s pogujícími metalisty a pokusili se světu namluvit, že jsou jedním celkem. Metalovější, potažmo rockovější skladby mají naštěstí na desce také hojné zastoupení a vyjma již výše zmiňovaných „Shit City“ a „Bastards Of Socitey“, se jedná o jednu pecku za druhou. Pořádné kytarové riffy najdeme v hitovce „Best Of The Broken“, která musí nadchnout i ne tolik změnám otevřené fanoušky. Dalo by se říct, že v jednoduchosti je krása a kdyby H.E.A.T. vydali album plné takových pecek, s radostí bych na něj pěla jeden chvalozpěv za druhým. Také zatraceně chytlavá „Blind Leads The Blinds“ je skvělým příkladem toho, kdy málo je více, a přestože je skladba vyšperkována mohutnějšími riffy, pořádný beat, o nějž se stará basák Jimmy Jay a bubeník Crash, jí dodává potenciál koncertního trháku. Chytlavé refrény, přímočarý tah na bránu, melodičnost a řízné kytary, zároveň nezaměnitelnost s žádnou skladbou, kterou vydali pánové předtím. Opravdová potěcha pro uši a také uklidnění, že se pětice muzikantů definitivně nezbláznila. Titulní skladba má sice komplikovanější kompozici, i v ní najdeme výše jmenované a tím se také řadí mezi vrcholy alba. Absolutní špici ovšem obsadila „Do You Want It“ s laciným až kabaretním bridgem, skvělým refrénem, který člověk z hlavy jen tak nedostane a melodií, nenechávající jediný sval v těle nehybným.
Dramaturgie skladeb se s odchodem Erica Riverse změnila, snad důsledkem toho se kapela méně orientuje na přímé postupy, rovné tahy a vyžívá se v buď v komplikovanějších, nebo naopak plošších formách, zároveň jako kdyby chtěla připomenout něco z dávné sólové kariéry zpěváka Erika Grönwalla, jehož hlas sedí k oněm popovějším melodiím. Velmi dobře ovšem také sedne k těm rockovějším, kde působí správně přidrzle. Albem (téměř) od začátku do konce proudí dynamika a majestátní atmosféra a byla by ho chyba zahodit jen proto, že nezní tak, jak jste chtěli.
 H.E.A.T. se podařilo slepit dohromady korpus ke značně netradičnímu dortu, který si na první dobrou pravděpodobně neoblíbí milovníci klasického cukroví, ale mlsní hudební labužníci a gurmeti mají velkou šanci vybrat si z finálního výrobku pochoutky jim blízké a dokonce si zamilovat i něco, o čemž dosud vůbec netušili, že by je mohlo lákat.
|
