Jak je to naše tuzemské metalové a rockové podhoubí bohaté…, proto není nouze zakopnout o spolky, které jako by se vynořily odnikud – i přes to, že jako v případě mladoboleslavských Epilog, pomalu završují desetiletou historii – a přitom jejich muzika má v sobě parádní sílu. Epilog letos přišli s tajemným albem „Whispers In The Darkness“, které výborně nazpíval (a to i přes to, že stálý post u mikrofonu v kapele patří ženě) Rob Lundgren ze Švédska. A protože tajemné je nejen album, ale zdánlivě i samotní Epilog, blíže vás s nimi seznámí zakladatel kapely a kytarista Michal Zeman.
Při hledání informací o kapele Epilog jsem na většině tradičních informačních serverů narazil na fakt, že u Epilog panuje poměrně výrazná informační neaktuálnost. Poprosím Tě tedy o to, abys kapelu představil a prozradil nejen něco o historii Epilog, ale hlavně i o současném dění v kapele.
Jo, tak to máš bohužel pravdu. Vlastně jsme poslední dobou nějak nechtěli pořád dokola slibovat desku, která se nakonec vlekla déle, než bylo v plánu. Náš profil na Bandzone je tak hodně mimo současné dění, ale na Facebooku už od vydání desky běží informace normálně.
Aby toho nebylo málo, tak jsme právě ve fázi zkoušení s našim novým bubeníkem, Matušem „Syky“ Sýkorou. Běžná koncertní činnost by se tedy snad měla zase konečně rozběhnout někdy v září nebo říjnu. A historie? Mě tedy na data moc neužije, dokonce ti snad teď ani nejsem schopen říct, kdy přesně jsem kapelu založil. Ale víš, že ono to už bude nějak k deseti letům? Musím to prověřit, propásnout desítku a ani o tom nevědět, by asi bylo docela blbý. Od začátků, kdy se kapela formovala, se samozřejmě několikrát sestava proměňovala. Já jsem vlastně v současnosti jediný, kdo od začátku zbyl na palubě. Naše zpěvačka Tina je služebně druhá nejstarší, pak s námi mydlí basu Jirka Procházka, no a teď se dal naverbovat už zmiňovaný bubeník Syky.
Za tu dobu jsme natočili dvě desky v domácích podmínkách, které ale ani nějak oficiálně nevyšly a jsou dosažitelné formou stahování. Až teď aktuální „Whispers in the Darkness“ dostala punc opravdové nahrávky a je tak naší oficiálně neoficiální prvotinou. Přestože je legálně k dostání na všech možných streamovacích platformách, tak stejně tak můžete mít digipackovou verzi cd, bez které já jako staromilec, bych ani nemohl říci, že deska vyšla. Samozřejmě že poslouchám hudbu občas i na mp3 přehrávači (hlavně v práci), ale fyzický kontakt s tou deskou je pro mě nutnost.
Už v polovině roku 2014 jsi ohlásil, že deska „Whispers In The Darkness“ vyjde někdy koncem března 2017, což se ti v podstatě podařilo splnit, jedná se o poměrně dlouhou dobu, takže jsi zřejmě měl dobře naplánováno, co, kdy a jak dělat. Můžeš tedy přiblížit proces vzniku desky? Nastalo někdy období, že bys třeba chtěl vydání urychlit a nešlo to nebo naopak, že bys pochyboval o tom, že se ti termín podaří splnit?
Ono to bylo celé složitější. My jsme měli „nahráno“ v podstatě už skoro před dvěma lety, ale pořád se laborovalo se zpěvy. A když jsme ty písničky pak formovaly podle připomínek zpěváků, tak jsme se dostali tak daleko, že jsme to vzali celé z gruntu znovu. Je to jako se stavbou domu, rekonstrukce je skoro vždycky náročnější a podřízená nějaké formě kompromisu, než když se začne na zelené louce.
Občas ty věci totiž naživo hrajeme s Tinou trochu jinak, co se týká pěveckých linek, ale protože jsem se tvrdohlavě rozhodl, že na desce nakonec bude chlapskej hlas, tak nastaly změny.
Ne zcela obvyklým stavem je skutečnost, že vaše letošní album nazpíval zahraniční zpěvák. Co tě na tuhle myšlenku přivedlo, jaká byla spolupráce s Charlesem Rytkönenem a Robem Lundgrenem, co tě právě na těchto zpěvácích zaujalo natolik, že jsi oslovil právě je?
Ze začátku jsem byl domluven s Charlesem Rytkönenem kterému se ty věci líbily. Poměrně rychle jsme udělali demo první věci (Guardian Angel), ale pak se to zadrhlo. Ten chlap má regulérní práci, dvě kapely a doma pět dětí. Sakra, není se co divit, že v podstatě noname kluk z Čech byl v žebříčku priorit poměrně daleko. Pořád jsme ale vyčkávali, protože jeho agresivní projev se mi vždy moc líbil a dával jsem tomu šanci. Když ale měsíce naskakují, je třeba se rozhodnout. Zkoušel jsem oslovit i pár dalších lidí, většinou ale byly finanční požadavky daleko mimo můj rozpočet. Nejblíž jsem se dostal pak asi k Tony Martinovi, kterému se ale ne všechny věci zdály vhodné pro jeho hlas. Od mého kamaráda Roberta Grgurinoviče (The Old Ones) jsem pak dostal docela náhodou tip na Roba Lundgrena a pak už to šlo ráz naráz. Je to poměrně mladý kluk, co má na Youtube svůj kanál, kde dělá předělávky nejrůznějších skladeb. Poslal jsem mu něco na ukázku a místo vyjádření mi rovnou dorazila nahrubo nazpívaná jedna věc. A to jednoho přesvědčí. Docela nadšeně prohlašoval, že mu to pěvecky i stylově sedí a rád by se toho chopil. Dodal jsem mu nějaké svoje představy linek a texty a dal mu volnou ruku. Jen jsem chtěl, aby trochu přitlačil na pilu, protože jeho hlas se přirozeně pohybuje ve vyšších polohách a to se mi zase tolik nelíbí.
Jak oni samotní reagovali na Tvoji nabídku, věděli třeba něco o metlu v České republice, zajímali se třeba o Tvoji minulou tvorbu nebo jim ke kývnutí na spolupráci stačilo představení materiálu, který později Rob Lundgren skutečně nazpíval?
Já předpokládám, že si asi něco na netu hledali, ale protože o nás toho nikde zatím moc není, tak nejspíš vždycky rozhoduje materiál, co člověk pošle. A nebudeme si nic nalhávat, dost často je to pro profíky i záležitost financí. Občas také mají nějaká smluvní omezení a mohou se třeba účastnit jen jako hosté. Je to zkrátka business a podle toho to i vypadá. Třeba to už příště bude lepší, když člověk bude moct zaslat plnohodnotné cd a odkazy na recenze. S Robem nám ale spolupráce výjimečně dobře klapala, shodli jsme se na spoustě názorů a už se mě ptal, jestli se chystá něco dalšího.
Album „Whispers In The Darkness“ je tedy již venku, takže prosím představ tohle album, co na něm posluchač může najít, jak ty sám jej s odstupem času vnímáš, jaké ohlasy jsi na něj zaznamenal?
Nejlepší obrázek si nakonec každý udělá vždy sám, v tom je hudba a umění obecně nádherné, že lze těžko klasifikovat co je dobré a co špatné. Za mě je to ale deska fanouška bigbítu, potažmo metalu, jakou chtěl vždy udělat. Dali jsme do toho maximum, co se v tu chvíli dalo a tak si za tím stojíme. Asi každý bude souhlasit s tím, že i když bude muzika sebelepší, ale zpěv bude stát za prd, ta deska nikoho nezaujme. Zpěv je prostě základ a my jsme to tak postavili. Už jsem říkal, že na živo hrajeme s Tinou a jsme spokojeni, hudba nás baví a užíváme si to. Ale po dvou nahrávkách jsem prostě cítil, že potřebuju udělat desku, kde si chci sáhnout do stejných vod, jako všechny ty kapely, které od mala obdivuju. Chtěl jsem chlapskej zpěv se vším, co k tomu patří. Je to vlastně velký paradox, protože já kapely s ženským zpěvem skoro neposlouchám a přesto mám v kapele zpěvačku. Na živo je to ale o něčem jiném, tam fungují i jiné elementy než na desce.
Ale zpátky k nahrávce, pro mě je to prostě metal, pokud chceme škatulkovat, tak power metal s výraznějšími doteky řekněme melancholična, takového toho oparu síly a tajemna. Proto možná inklinuji k severským zpěvákům. Mám pocit, že té muzice umí dát zvláštní punc a feeling. Na desce jsou rychlejší i pomalejší věci, není tam ale žádná klasická balada nebo tak něco. Textově ta deska z velké části vychází z mojí lásky k fantastické literatuře, tady jmenovitě H.P. Lovecraftovi. Už jsem slyšel i názor, že je to někdy zbytečně depresivní, ale mně to přijde spíš atmosferické, když už bych to měl nějak pojmenovat. A tahle atmosféra ke světu HPL prostě patří a mám jí rád.
Abych řekl pravdu, ohlasy zatím byly víceméně dost pozitivní, což mě samozřejmě upřímně těší. Je mi jasné, že v dnešní době vychází každý měsíc tuna dobré muziky a na „nové“ kapely nikdo nikde moc nečeká, ale stejně to zkoušíme a jsme rádi, za každou pochvalu i kritiku, která nás třeba dokáže posunout dál. Například jsem posílal už dvě cd do Brazílie, kdy se přes facebook ozvali dva fanoušci, že na nás někde narazili a nutně potřebují naše podepsaná cd (smích). To samozřejmě zahřeje, i když absolutně nevím, jak a kde na nás narazili.
Vyšlo zatím i pár recenzí, i v zahraničí, všechny víceméně pozitivní, tak bychom rádi, kdyby se naše muzika dostala mezi lidi a třeba občas potěšila tak, s jakou radostí jsme jí dělali my.
V jakém režimu vlastně Epilog fungují, přece jen varianta, že by s vámi Rob Lundgren koncertoval je sice velmi zajímavá, ale asi nepříliš pravděpodobná. Jak to tedy máte s koncertováním, dojde někdy na živou prezentaci alba „Whispers In The Darkness“?
Jojo, bylo by fajn a pro nás asi i zážitek udělat pár vystoupení s Robem. Z jeho strany by celkem byl i zájem, ale je to, bohužel jako vždy, i otázka financí a načasování. Pokud bychom byly schopni pokrýt nějaké rozumné náklady na jeho cestu a čas strávený tady, tak by asi nebyl problém. Záleží na ohlasech na desku, a pokud by se naskytla nějaká příležitost nebo ta správná pozvánka, tak my do toho půjdeme rádi. Poptávku rádi pokryjeme, když bude.
Nabízí se i otázka, jak se Ti koncept se zahraničním zpěvákem osvědčil a zda uvažuješ o nahrání dalšího alba podobnou cestou, předpokládáš, že spolupráce s Robem Lundgrenem může mít dlouhodobější charakter?
Myslím, že z předcházejících odpovědí je asi jasné, že jsme spokojeni a z mého pohledu dopadla deska tak, jak jsem zamýšlel. Jestli ale bude mít nějaký významnější úspěch, to vážně nevím. Každopádně už mám v hlavě pár nápadů na další pokračování a rád bych ho jednou dovedl do konce.
Umím si třeba představit, že by na další nahrávce byl Rob i Charles současně, to by asi bylo fajn. Rob každopádně další spolupráci přislíbil, tak uvidíme.
Jaké máš vlastně s Epilog ambice? Co si z nich dosud naplnil, jaké představy tě opustily a jaké naopak přibyly?
Ambice už mám spíše střízlivé. Dřív jsem, jako asi každý, chtěl dobývat svět, ale letos mi spadne na hrb čtvrtý křížek a člověk už přeci jen není takový blázen, jako dřív. Za sebe jsem momentálně šťastný, že se mi povedlo tuhle nahrávku dokopat do konce podle mých představ, i když to bylo někdy o nervy. Odškrtnul jsem si tak první a základní položku na svém seznamu. Teď, až se pořádně sehrajeme s novým bubeníkem, odjedeme pár koncertů a uvidíme, jak nové věci budou fungovat. Opustily mě ale třeba představy o tom, že by si naší desku mohl aspoň poslechnout někde někdo z vydavatelství a třeba nějak podpořit vznik té další. Rozeslal jsem dost cd a jako člověka mě mrzí, že skoro 100% oslovených ani není schopno napsat jeden řádek do mailu. Díky, ne. Co je na tom? A to mluvím i o některých tuzemských společnostech. Naopak se pak třeba z Polska ozvali úplně sami, že by se na další nahrávku možná dala domluvit nějaká forma spolupráce, tak uvidíme.
Jak hodnotíš domácí scénu, co tě z ní zajímá a baví a s kým by sis rád zahrál na jednom pódiu? Které kapely jsou tvému hudebnímu cítění blízké?
No tak teď jsi mě dostal. Abych se přiznal, tak žádný velký znalec tuzemské scény nejsem. Spíš průměrný až malý. Mám ale pocit, že až na pár čestných výjimek máme tady hromadu vynikajících kapel spíš tvrdšího ražení. Nebojím se říct, že kvalitou dosahující světového standardu. Po dobu jezdění po koncertech, ať už pasivně nebo aktivně, jsem potkal spousty výborných kapel, o kterých ale bohužel skoro nikdo neví. Máme tady ale dost skvělých muzikantů a na to můžeme být pyšní. Trochu mě jen mrzí, že dnes lidé vyhledávají spíš „jednodušší“ zábavovou formu muziky, stačí kopnout do sebe pár piv a zahalekat si nějakou prima českou odrhovačku nebo cover, ale taková je zkrátka doba. I to k bigbítu patří a nakonec buďme rádi, že i tak se ten bigboš docela dobře drží ve formě.
A teď už jen závěrečný prostor pro to, co bys rád řekl, aniž bych se Tě na to zeptal.
Já ti nevím, asi jsem ze sebe vysypal skoro všechno. Díky všem rockerům za to, že pořád držíme společně ten prapor nahoře, že pořád jsou nadšenci, co desky vydávají, že jsou nadšenci, co je kupují a že jsou další nadšenci, co se hudbě věnují a zprostředkovávají jí dál, jako třeba váš hudební server. Rock on!
|
