Pokud máte chuť pátrat po čerstvých talentech v progovém žánru, italská scéna se posledních pár let zdá být velmi úrodným místem. Právě odtud se jedna za druhou vynořují nové kapely a je až zarážející, jak vyzrále většina z nich zní, i když se mnohokrát jejich členové nemohou ve svém profesním životopise pochlubit ničím významným. Přesně do téhle kategorie spadají Avelion, nový spolek z Parmy, který letos vydal své debutové album.
Ačkoli pojem „nový“ je zde relativní – Avelion byli založeni už v roce 2008 a je znát, že od té doby pomalu ale jistě získávali zkušenosti, upevňovali svoji pozici a tvrdě na sobě pracovali. Jak si jinak vysvětlit, že jejich debutový materiál zní tak vyspěle a že kapela představuje jasnou vizi, když přitom jejich historie jinak prozatím čítá pouze dvě EP („Cold Embrace“ z roku 2011 a „Liquid Breathing“, vydané o dva roky později). Kapela očividně netrpí nedostatkem opory ve své domácké prog scéně. Jejich singl „Falling Down“ (obsažený i na debutu) z roku 2012 vznikl ve spolupráci s kytaristou Olafem Thorsenem (Labyrinth, Vision Divine) a o produkci alba se postaral další ze zkušených kolegů Simone Mularoni z DGM, který na moderním zvuku odvedl perfektní práci.
Tihle Italové hrají moderní prog – a moderní je zde operativní slovo. Pokud vám vadí vlivy elektroniky a hudba, která se silně opírá o syntezátory, rovnou na tuhle kapelu zapomeňte. Na druhou stranu, pokud vám nenaskakuje husí kůže už jenom při zmínce o spolcích jako Amaranthe nebo Sonic Syndicate, Avelion pro vás možná mohou být velmi příjemným objevem. S čistým svědomím ale zároveň nemůžu italskou bandu doporučit ani fanouškům jmenovaných kapel. Na rozdíl od Amaranthe nekombinují Avelion metalový základ a elektroniku s popem, ale balí ho místo toho do progových postupů. Přesně to je odlišuje od velké části elektro metalové scény, která má většinou tendence hudbu spíše zjednodušovat. Stejně jako se odlišují tím, že jsou zároveň měkčí a melodičtější, než většina typických zástupců žánru.
Na Avelion se mi líbí, že se té moderny nebojí ani trochu a že i s tak divokou kombinací stylů, jako je djent a jasná inspirace v dubstepu (stačí si poslechnout začátek „Ain`t No Dawn“ a zjistíte, že nepřeháním), dokáží pracovat tak citlivě, že to v kombinaci s melodiemi a složitě vystavěnými postupy pořád dává smysl. Přes všechny ty klávesy a elektroniku ale kapela rozhodně nezapomíná na velmi solidní kytarovou práci, rychlá tempa a hutnou a údernou rytmiku. A co je nejdůležitější, i přes ty progové vlivy a košatě vystavěné skladby stále dominují silné melodie a když se posluchač prokouše všemi vrstvami, zjistí, že jádro je vlastně docela chytlavé. Nejlepšími příklady, kdy to vyšlo vážně přímo na jedničku, jsou klipovka a otvírák „Fading Out“, zmíněná „Ain`t No Dawn“, „Echoes and Fragrence“, „Falling Down“ nebo „Burst Inside“.
Jedním z bodů konfliktu by v tomhle případě mohl být netradičně zabarvený vokál Williama Verderiho. Jde ale spíše opravdu jen o barvu hlasu – technicky je to velice zdatný zpěvák. Ačkoli připodobnění není zcela přesné, Verderi se stylově trochu přibližuje Jamesovi LaBriemu. Sama jsem si na jeho projev musela chvíli zvykat, ale ve výsledku se přikláním k tomu, že se mi velmi zamlouvá a k hudbě se perfektně hodí. Navíc má u mě velké plus za velmi obstojnou angličtinu, což není u italských zpěváků zrovna samozřejmost. Druhým problémem je fakt, že pokud se člověk naplno nesoustředí na poslech, skladby trochu splývají a album tak vytváří dojem nedostatku variability, který nemizí ani s opakovanými poslechy. Na druhou stranu, na debut neznámé kapely je tohle mimořádně vyzrálý a originální kousek, který sebevědomě předkládá jasnou vizi a nedělá ústupky, což je mimořádně sympatické. Díky tomu vůbec není nemožné, že Avelion by časem mohli patřit mezi velká jména moderně-metalové scény. Potřebný talent jim rozhodně nechybí.
|
