Když člověk narazí na skvělou bandu, jejíž aktuální deska je zároveň jejím debutem, zalije jej příjemný pocit, poněvadž následně nemusí dohánět to, co se promeškalo, a naopak ho potěší vědomí, že svůj objev může sledovat pěkně od začátku. Když si k tomu přičtete, že ona banda hraje klasický zlý black metal bez moderních „vylepšováků", radost se znásobí. Německá smečka Magoth se vzhlédla v panenském blacku z let devadesátých, dala si ale záležet na velice kvalitním soundu, a tak vzniklo její první album „Anti Terrestrial Black Metal“, kterého do prodeje šlo pouhých dvě stě kusů.
Co si budeme povídat, blackových hudebních těles vracejících se k tomu osvědčenému je stále spousta a zaujmout se rozhodně každému nezadaří. Magoth nehrají nic nového, o inovativní hokusy pokusy se ani nesnaží. Vášeň pro starou dobrou norskou či švédskou klasiku lze zachytit už na přebalu desky, na němž vidíme zasněženou krajinu s temnými postavami v kapucích, což může připomínat artworky starých vlajkových lodí žánru Immortal nebo Dark Funeral. Po roztočení kotouče vtáhne do světa Magoth intenzivní atmosféra, která se začne do masa posluchače nemilosrdně zahlodávat. A zahlodává se pěkně hluboko. Pokud se někdo pokusí se z těchto spárů vymanit, vokalista Heergott vrazí tomu ubožákovi přes uši brutální facku, která ho bleskurychle navrátí zpět pod zem. Právě výborné vokály společně s báječně skluznými a hutnými všudepřítomnými kytarovými linkami platí za spolehlivého průvodce při pobytu pod těžkou zeminou, kde panuje ukrutně mrazivá atmosféra.
Ačkoli se jedná o první počin kapely, zní celá fošna jak po hráčské, tak i po zvukové stránce vyspěle. Magoth se podařilo velmi elegantním způsobem skloubit hroudu potemnělé melodiky švédského ražení s mrazivě chladným výrazem, typickým pro norskou náturu. Jednotlivé skladby jsou si sice vzájemně poměrně podobné a tvoří homogenní celek, to ale neznamená, že by mezi sebe pustily nevítanou tetičku nudu. Pokud by se mělo něco vypíchnout, byly by to demíčková položka „Der Toten Gesang", (relativně) extrémně melodická a tempově příjemně proměnlivá „Sheol“ a finální „Cosmic Termination“, která svou nářezovostí podtrhuje ostatní skladby tlustou černou čárou.
Všem, kteří svou kůži dobrovolně a rádi vystavují štiplavému mrazu čistokrevného rázného black metalu a baví je klouzat se po excelentně ošetřených strunných sjezdovkách, by mělo být jasné, že minout debut smečky Magoth je hřích, poněvadž tito Němci znějí přesvědčivě, je z nich cítit nadšení a mají potenciál stát se pro blackmetalovou scénu hodnotným přínosem.
|
