Dvouletý interval mezi vydáváním nových studiovek zůstal zachován, proto se i letos dočkáváme již třetího příspěvku této novobydžovské party. Změnilo se něco? Nikdo asi nečeká odklon od podstaty zábavového bigboše k progresi, já osobně jsem ale určitými nadějemi oplýval, konkrétně jsem doufal v návrat ke kompoziční hravosti, jež vibrovala na debutu „Zpověď“ a někam se zhusta vytratila na předešlé fošně „Kopí osudu“. Leč nedočkal jsem se a musím konstatovat, že autoři Alžběty prozatím zůstávají „na svém“, když jsou schopni přijít s několika dostatečně zábavnými skladbami, jejichž záři ale zastiňují velkým množstvím průměrných až bídných halekaček.
Do první kategorie patří otvírák „Poprvé“, který nabízí svěží hudební tah se slušným refrénem a jiskřivými sólovými trylky, jež v závěru songu ještě rozohní chytlavé vyhrávky, a také powermetalové klávesy. Tipl bych si, že v tom má prsty Míla Sládek, který desku produkoval a zároveň – krom u Alžběty tradičně povedeného zvuku - přispěl nějakou tou kytarovou či právě klávesovou vychytávkou. Úvodní song zkrátka nabízí tolik kýženou dynamiku a dává nemalé naděje na zlepšení věcí minulých. Ani navazující dva příspěvky „Čas“ a „Zastavte motory“ si nevedou špatně, nabízí šlapavý rockec, v druhém případě osvěžený líbivým bridgem i chorusem, zvlášť pak potěší melancholií obarvené sólo. Druhý rychlík alba nese názve „Vikingové“ a pořád ještě baví, když překvapí hlavně riffovým přiblížením k Němcům Running Wild. Po tomto úvodu nahrávky ale začne prozatím dobrá nálada poněkud zamrzat.
Baladický kus „Mám tě v srdci“ naráží především na naivní text, což je ostatně běžná slabina novobydžovských autorů (zajímalo by mě, co by si pánové počali, kdyby jim někdo zakázal používat zájmena). Navazující „Zuby“ se pak zahryznou do samotného kompozičního dna, tohle je - zejména v refrénu - bigboš nejprimitivnějšího zrna, bolavě připomínající odvrácenou tvář kapely. Skladba „Touhou zrádnou“ je na tom jenom o něco lépe, track „Život“ je pak narvaný takovou dávkou motivačních frází, že výsledkem nemůže být nic jiného, nežli pravý opak, tedy úšklebky a pohrdání. To samé lze napsat i o druhém ploužáku „In flagranti“, který by snad nedojal ani nejposlednější holku na světě.
V tu chvíli má člověk chuť vyrvat CD z přehrávače a zahodit, bylo by to ovšem (trochu) předčasné, jelikož trojice závěrečných štychů úroveň zase o něco zvedne, u „Síly v nás“ (navzdory další porci existenciální agitace) jsem si do poznámek napsal „ujde“, což lze po předešlé mizérii brát jako velkou lichotku. Podobně je na tom i Alkeholem načichlá krákoranda „Osud“, položku „Vzpomínej“ je pak dokonce možné označit za vrcholný moment desky, když baví až Uhlířovsky kroucenými vyhrávkami, akusticky zklidněnými slokami a celkovou pohodou. Tohle je opravdu moc fajn věc, a proto nelze než zalitovat, že autoři nemají dostatek soudnosti, aby eliminovali nejtuctovější nápady a sítem nechali projít jenom songy, jejichž kvalita neproniká (alespoň většinově) do infantilnosti či rovnou pokleslosti. Potenciál na to zde pořád je. Závěrem je každopádně vhodné opsat formulku z předešlé recenze, tedy že je možné s každým vypitým džbánkem (panákem) alkoholu začít přičítat k výslednému hodnocení půl bodu.
|
