Po několika odkladech konečně vyšla novinka českých Rimortis. Mohlo se to stát už před dvěma lety, kdy bylo vše stvořeno a připraveno k nahrání, hlasové problémy zpěváka Milana Hloucala ale nedovolily pokračovat dál. Tato pěvecká ikona poděbradské party nakonec byla nucena definitivně odejít, což členy a hlavně fanoušky kapely zanechalo jednak v hluboce smutném rozpoložení, jednak v tápání, co bude dál. V zimě letošního roku se navíc z Rimortis odporoučeli také další hudebníci, až nakonec zůstal jenom klávesák Jirka Vrba a zakladatel kapely Vašek Mrzena. Ten se ale nehodlal vzdát a našel za odešlé kolegy náhradu, díky čemuž mohla spatřit světlo power-speedmetalového světa v pořadí sedmá studiovka s titulem „Ozvěny minulosti“.
Nejzásadnější otázkou samozřejmě bylo, koho se podařilo zlanařit na vokální pozici. Tím někým je muzikálový zpěvák Láďa Spilka, který odvedl výtečný výkon a stal se důstojnou náhradou za Milana. Zároveň nejde o dramatickou změnu, Spilkův projev je sice zlehka nakřáplý, o žádné chrchlání ve stylu Udo Dirkschneidera ale nejde a vzletná podstata písní jeho zpěvem nijak netrpí. Jistý posun nastal také na kompoziční úrovni, když Vašek přenechal prostor zejména Jiřímu Vrbovi, jenž se postaral o většinu nových songů, dvě položky jsou pak z dílny bývalého kytaristy Romana Černého a místo samozřejmě zbylo také na jeden cover song. Při poslechu novinky Rimortis je nicméně více než zřejmé, že Vašek se při skladatelském procesu úplně do ústraní nestáhl, jelikož jeho tradiční rukopis je pořád silně znatelný a skladby v podstatě plynule navazují na předešlou tvorbu poděbradské smečky. Pokud se textů týká, ty stále zůstávají v režii Vaška Mrzeny a opět nejde o žádné tuctové spisky, ale obstojně odvedenou lyrickou práci.
A přece můžeme na příspěvek „Ozvěny minulosti“ nalepit jednu novou formulku, která zní: „nejklávesovější album v historii.“ Jirka Vrba se zde opravdu vyřádil, jeho nástroj je nosným pilířem všech písní, mnohdy se stává dominantním elementem, jindy na sebe vrství různé motivy a v kompozičních hrátkách občas dokonce připomíná eskapády Vadima Pruzhanova z Dragonforce. Dočkáme se také bezmála filmově laděných symfo-pasáží, jako např. v jemném nájezdu úvodní položky „Divadlo v bílém“, na které brzy naváží dynamické klávesové rejstříky a za okamžik také riffově podsekané sloky. V bridgi tempo dozná rychlejších otáček a refrén už sebevědomě vyskočí směrem k nebesům. Ostřeji vedené kytary ale na sebe zase nenechají dlouho čekat a ve výsledku startovací song představuje – i díky zvuku - modernější tvář kapely, která si však zachovává typické melody atributy minulosti (aby také ne, vzhledem k titulu alba).
Pak již vypukne čistokrevná power-speedová masáž, když jízda „Ztracená karta“ pumpuje rytmiku jak nejvýkonnější turbíny, samozřejmostí je zpěvnost, která se rozpíná od slok až po nadýchaný refrén. Spilka zde jede tzv. „do plnejch“ (v takových momentech mimochodem připomíná Honzu Toužimského z Arakain), přesto se i zde najde místo pro zklidnění, a to v - možná až příliš - pohodově vedené mezihře. Klipovka „Třináctá komnata“ navazuje na náladu úvodní skladby, včetně klávesových maleb, progresivně naštípaných slok a chorusu, jenž ale na chytlavost „Divadla v bílém“ přece jenom malý kousek ztrácí, což ostatně platí i pro píseň jako celek. V sólové části se nicméně pánové zase rozparádí a řádně přihodí pod akcelerační kotel. Druhou speedmetalovou věc s názvem „Hořící kříže“ opět zdobí našlehaný chorusový part, ke zvuku přijdou také výše zmíněné Vrbovy vychytávky, když ve spodních vrstvách uslyšíme jakési podmořské zvuky, které písni dodávají zajímavé a originální koření (na podobný motiv si vzpomínám pouze z dvacet let staré studiovky „Vovin“ švédských Therion).
Za zvuků oceánů, tentokrát už jasně realistických, vstupuje do svého dění také výtečná kompozice - a zároveň můj černý kůň alba - „Poklady moře“. Náladu ale rychle změní nástup středověkého tanečku, posléze zaslechneme hezky protahované slokové fráze, působivě klenutý bridge i refrén, dynamické Vrbovy pasáže se v tu chvíli staly samozřejmostí. Kolíbavé melodie s kontrastním dvoukopákovým zápřahem tvoří intro písně „Naše zem“, která je dalším z vrcholných momentů díla, když postupně vtahuje promyšleně navrstvenou stavbou, včetně epických symfo momentů (v tu chvíli nemají Rimortis daleko k pohádkářům Twilight Force), podmanivě táhlého refrénu, polomluvené Spilkovy nástavby, jež přijde po sólu, případně speedmetalového dojezdu, který jenom podtrhuje hymnický feeling této skladatelské perly. Stejně impozantně zní i osudové smyčce (možná si někdo vzpomene na seriál Chobotnice) v titulní věci, stejně jako melancholicky zastřené sólo a celkově poklidně vedené tóny této skladby.
Výraznější škobrtnutí tak přijde až s nástupem osmého příspěvku „V troskách“, jehož klávesový úvod silně evokuje kus "My Eternal Dream“, jinak také otvírák poslední řadovky Stratovarius (že by pánové z Rimortis novinku svého velkého vzoru neslyšeli?). Samotná skladba pak spadá spíše do běžnější autorské roviny kapely, což je možné napsat i o předposlední věci „Pravda a lež“, které však nelze upřít slušně vtahující refrén. Závěr tradičně tvoří předělávka, při jejíž volbě vždy Vašek Mrzena prokázal citlivou a hlavně šťastnou ruku, nikdy ale nemohl tušit, že po zveřejnění písně „Andromeda“ na „Ozvěnách minulosti“ už nebude žít jak zpěvačka Věra Špinarová, tak autor Ivo Pavlík. Poslech této skladby je tak doprovázen zvláštním smutkem (opět i s ohledem na titul desky), což ale ani v nejmenším neubírá nic ze zážitku (spíše naopak). Přesto si neodpustím poznámku o tentokrát ne úplně šťastné volbě, vždyť už samotná předloha nedisponuje zrovna chytlavým refrénem a metalové aranžmá na tom nic moc nezmění. Sloková část písně je nicméně skvělá a ve verzi poděbradských díky nekompromisnímu rytmickému kvaltu nabírá ještě na větší atraktivitě.
Rimortis i přes nemalé problémy a nejzásadnější personální výměnu v historii dokázali naplnit vysoké standardy a nabídnout fanouškům další porci kvalitní melodické hudby, u které je největší výhodou fakt, že zde texty probíhají v rodné řeči. To je v současnosti už bezmála raritní věc, o to více je vhodné velebit novinku poděbradské kapely a doufat, že přípravám další studiovky bude osud nakloněn o poznání více.
|
