MASTERPLAN - PumpKings
Nemůžu si pomoct, ale první, co mě napadlo při zjištění pravého obsahu tohoto alba, byla otázka: „Došly Rolandovi prachy?“. Každopádně doteď nechápu, jaký smysl má nahrát předělávky skladeb Helloween a ještě to vydávat za nový počin vlastní kapely. Ať je to ovšem jakkoli, jen těžko bychom dohledali zbytečnější studiovku (napadá mě snad jenom placka „Ecliptica-Revisited“ od Sonaty Arcticy). Rolandovy skladby navíc vždy stály malinko mimo hlavní autorský tah Helloween, což bylo v pořádku do té chvíle, pokud jim tvořily protiváhu příspěvky ostatních. Ve výsledku jsme pak mohli mluvit o zajímavých a pestrých albech. Ovšem pokud Grapowovy položky soustředíme na jednu nahrávku, naplno vynikne jejich kompoziční zemitost, kterou zde umocňuje tvrdá produkce, stejně jako některé nové aranže, vykazující příklon k ještě hutnějšímu vyznění, nejtěžší korunu pak všemu dodává zpěv Rickiho Altze, který možná dobře zastupuje Andiho Derise, v případě písní původně nazpívaných Kiskem ale jednoznačně selhává. Zejména skladby převzaté z fošen "Chameleon" a „Pink Bubbles Go Ape“ najednou postrádají lehkost, zbytek je pak zkrátka jen malinko odlišnou variantou důvěrně známého, což zkrátka není žádná přidaná hodnota (např. kus "Mr. Ego" se v aktuální verzi vleče ještě více, než dříve), a pokud budu chtít novým verzím mermomocí přiznat nějaké plus, pak jedině, že jsem při jejich poslechu dostal chuť pustit si znova originální verze daných skladeb. Tam to kouzlo totiž pořád je, nehledě na čas, jenž uplynul od vydání toho kterého alba. Na „nové" desce Masterplan naopak jakákoli atraktivní chemie zcela absentuje.
(bez hodnocení)
YouTube ukázka - The Chance
ALPHA TIGER - Alpha Tiger
Dva roky po předešlé studiovce „iDentity“ nabízí německá parta eponymní novinku. A přestože nejde o nijak zvlášť dlouhou dobu, v táboře kapely se stala jedna velká změna, kterou je výměna na vokální pozici, kdy výškaře Stephana Dietricha nahradil jiný výškař Benjamin Jaino. Ostatní členové jakoby se jeho o něco jemnějším výrazem nechali strhnout a přizpůsobili novému zpěvákovi i hudební podklad, který ještě o kousek ustupuje z powermetalových pozic a naopak projevuje tendenci k nalézání inspirace v sedmdesátých letech u známých hardrockových spolků. Můžeme tak očekávat typický zvuk hammondek (např. hned v úvodních skladbách „Comatose“ a „Feather In The Wind“), autorům ale stejně tak není cizí příklon k moderně („Singularity“), ojediněle i thrashem nasátým riffům („To Wear A Crown“). Nejdůležitější skutečností ovšem zůstává příjemná odlehčenost, mohli bychom klidně říct i šmrncovnost písní. Tuto lichotivou formulku sice nelze přilípnout na všechny nové položky, když se ale pánové trefí, jsou návykoví úplně stejně, jako tomu bylo na minulých studiovkách. Švihem oplývá již zmíněný kus „Comatose“ (s kytarovým podkladem ala Iron Maiden), dále také song „Vice“, ve kterém zpěvák nečekaně hodně „fakuje“, velmi hezky se poslouchá i kompozice „Aurora“ (u ní ovšem některé melodické linky zavánějí silnou nepůvodností) a hlavně předposlední věc „If The Sun Refused To Shine“ s líbivě vybrnkávaným nájezdem, následným rytmickým zápřahem, jenž má na albu nejblíže ke kolonce „power metal“, a celkovou hitovou svůdností. Zkráceně řečeno, pokud budete mít chuť na malinko jiné, ale pořád dostatečně melodické pojetí (power) heavy metalu, může pro vás být tvorba Němců Alpha Tiger správnou volbou.
6,5/10
YouTube ukázka - Comatose
PALANTÍR - Lost Between Dimensions
Palantír je nová kapela ze Švédska. Její tvorba ovšem čerpá evidentní inspiraci na Apeninském poloostrově, konkrétně v Itálii ze spolků jako Highlord, Labyrinth nebo Rhapsody. Nejedná se však o bezduchou vykrádačku, pánové naopak prokazují velké nadání a na debutu „Lost Between Dimension“ přinášejí velmi lahodnou porci symfonického power-speed metalu. Už intro „To Valhalla“ potěší gradací s epicko-hymnickým feelingem, navazující song „Escaping Reality“ pak rovnou znamená vrcholný příspěvek nahrávky, když s úspěchem vábí posluchače na kompoziční, rytmické a hlavně vokální sladkosti, zejména bridge oplývá parádní popovou zpěvností. Hlas Marcuse Oleruda je mimochodem skvělý, charakterově má blízko k Fabio Lionemu. Ani ostatní skladby o mnoho nezaostávají, „War Of The Worlds“ pak přijde s refrénem ala krajané Twilight Force nebo neoklasickými sólovými motivy, což je další oblíbený prvek autorů. Krátké – a skvělé! - intermezzo „The Dark Crystal“ je na něm dokonce vystavěné celé, neodolatelnou roli hraje rovněž v kompozici „Tragicomedy“, která krom toho potěší atraktivně stupňovanými a padajícími vokály. Podobnou dynamikou vibruje svižná chuťovka „Centre Of My Life“ s působivě zklidněnými slokami, sborovou noblesu připomínající zmíněné Rhapsody pak zaslechneme v orientem načichlé epice „Warriors Of The Sun“. Do přední linie spadá také příspěvek „Revival“, ve kterém sólové hrátky jemně našlapují do progresivního území, a proto je velká škoda, že vysoce nastavenou laťku kvality album neudrží po celou hrací dobu a ve svém závěru přece jenom zlehka kompozičně upadne. Předposlední položka „Kings And Queens“ se už „jenom“ pohodově poslouchá, nic moc navíc ale nenabízí, titulní opus pak chtěl evidentně být vrcholným uzavřením díla, zůstává však stát někde v půli, v některých momentech (speed, vyhrávky) baví, v některých ale jenom bezradně tápe. Připočteme-li k tomu ne úplně vyladěný sound, debut Švédů nakonec přece jenom trochu zapadne mezi širší produkci (s lepším soundem by se hodnocení vyšplhalo nejméně o půl bod výš). Pevně však věřím, že si k němu fandové žánru cestu najdou a nenechají se odradit spornými momenty, které navíc v záři většinově povedených písní velmi rychle zanikají.
7,5/10
YouTube ukázka - War Of The Worlds
|
