Není to úplně originální nápad. Vždyť do něčeho podobného se vcelku úspěšně pustili Northern Kings, bez odezvy nezůstal ani podobný krok od Helloween, pro Axxis se obdobný pokus stal slepou ulicí. V tomto světle je nutné uznat, že čtveřice zpěvaček (Amanda Somerville, Clémentine Delauney, Marina LaTorraca, Anna Brunner), která se spojila pod názvem Exit Eden, vzala adaptaci (převážně) popových skladeb do metalového (potažmo symfometalového) hávu jednoznačně nejdůkladněji. A to po všech stránkách. Bombastičností nahrávky, šikovně zpracovanými aranžemi, důkladným výběrem písní, parádním sladěním hlasů i mohutností propagace. Debutové album „Rhapsodies In Black“ je prostě nepřeslechnutelné, i když reakce na něj budou asi trochu rozporuplné.
Nesporné je, že z hlediska hudební chytlavosti mají Exit Eden ohromně usnadněnou pozici. Ke cti jim je nutno přičíst, že v jedenáctce skladeb nejsou jen ty největší pecky, které znějí či zněly z éteru popových rádií, ale i skladby nenápadnější, či písně s rockovým základem, do kterých holky přimíchaly dostatek svébytných příchutí. Devizou propracovaných aranží je skutečnost, že tohle album obstojí i v instrumentálních pasážích, přestože se projekt tváří tak, jako by všichni ostatní zúčastnění hudebníci byli téměř neviditelní. Dokonalá je úžasně sladěná typologie vokálů – hlasy elegantní dámy Amandy, rockové romantičky Clémentine, dračice Anny a sladce jedovatě živočišné Mariny v podstatě umožňují vyjádřit jakoukoliv emoci a barvu, každá z nich má dostatek prostoru, takže – i když se jede téměř trvale v nablýskané bombastičnosti - je nahrávka dostatečně pestrá, což umocňuje i decentní příspěvek Ricka Altziho a Simone Simmons.
Portfolio, ze kterého dámy vybíraly, čítalo prý čtyři desítky kousků. Což jednak znamená, že čekání na druhý díl nemusí být kdovíjak dlouhé (nemám obavu, že by tahle deska komerčně propadla, potenciál má nejen u metalového, ale i popového posluchačstva), jednak to, že vedle sebe vcelku přirozeně stojí kousky, o které byste možná nezakopli už jen z principu. Nejkřiklavějším příkladem bude asi sladká „Incomplete“ od Backstreet Boys s nezbytnou akustickou kytarou a smyčci, kterou holky posunuly do příjemně sladkobolné balady, či Rihannina „Unfaithful“ s poměrně agresivním úvodem, tanečním (jak jinak, takových je víc) refrénem a parádně jedovatou pasáží v podání Anny Brunner. Na druhé straně i rockovky Exit Eden předělaly k obrazu svému - Adamsova „Heaven“ je ve slokách ještě křehčí než originál, v refrénu dojde na vcelku očekávatelnou bombastičnost, „Total Eclipse Of The Heart“ od Bonnie Tyler se asi nejvíc blíží originálu, přičemž duet Amanda Somerville – Rick Altzi by měl své kouzlo i v méně přitažlivé skladbě. Velmi zajímavě dopadlo „A Question Of Time“ (Depeche Mode) a „Fade To Grey“ (Visage), aneb ukázka, kterak do elektronického chladu a ležérnosti elegantně rozpustit něco žhavé ženskosti. K celé jedenáctce (tedy i předělávkám od Lady Gaga, Shontelle, Madonna a Kate Perry) písní lze konstatovat, že žádná z nich není na albu zbytečně.
Fakt, že si ortodoxní příznivci metalu mohou klást otázku, kam až vlastně lze při posunování metalových hranic zajít a co tohle má s metalem ještě společného, je vlastně jediným důvodem, proč mít k „Rhapsodies In Black“ výhrady. Vykašleme-li se na tento předsudek, na to, že vám holky servírují Backstreet Boys, či Rihannu, že háv téhle nahrávky je nablýskanější než mnohá symfometalová klišé (což se i přes zajímavé zpracování písní přece jen může časem přejíst) a že je zbaven veškeré metalové špíny, je celkem snadné uznat, že spojení hlasů hlavních protagonistek je naprosto dokonalé a do každé ze skladeb dokázaly holky dostat něco osobitého. Pokud chtěly holky dokázat, že každá popová píseň zní v metalové verzi dobře, tak první kolo téhle analýzy se vydařilo.
|
