„Don`t you say it`s the same old story“ , prozpěvují v nejchytlavější písni svého sedmého alba finští Ensiferum, čímž tak trochu předznamenávají dění na „Two Paths“. A je trochu alarmující, že to není úplně nejlepší zpráva. Jako by kapela prostě jela na setrvačník. Jasně, všechno, co jste na Ensiferum mohli mít od dob alba „From Afar“ (které je jakýmsi zlomem v diskografii, od kterého už se helsinští válečníci nemůžou vyhoupnout do sedla toho nejdivočejšího koně) rádi, to najdete i na novince. Melodika, agresivita, energie, chytlavost, folkový nádech, pompéznost, silné sbory i osobitá míchanice pestrých hlasů. Jen všechny tyhle pojmy se z kdysi obřích rozměrů pomalinku čím dál tím víc scvrkávají.
Tenhle dojem se dostaví hned ve skladbě „For Those About To Fight For Metal“ (velmi spektakulární majestátní intro „Ajattomasta Unesta“ naopak patří k jednomu z nejsilnějších vstupů Ensiferum do alba), přičemž úvodní živý riff, bojovně odhodlaný chorál, pozitivní melodie, divoký nástup uchraptěného Petriho Lindroose i výživné kytarové sólo v sobě mají velmi strhující náboj, nicméně tohle vířivé divoké tornádo ztratí sílu s krátkou pomalou instrumentální pasáží a zpět se ten náboj již získat nepodaří, když energii nahradí spíš zpěvná pompéznost bez zubů. A vlastně jediným problémem celého alba je skutečnost, že tahle rozkolísanost, kdy Ensiferum ztrácí tah na branku, proskočí (zpravidla v instrumentální pasáži) příliš velkým počtem skladeb.
Chcete-li hledat ty skladby, kterým se hluchá místa vyhýbají, mrkněte na nastavovaný závěr alba. Není náhodou, že alternativní verze skladeb Ensiferum připravili právě pro skočnou folkovou vyřvávačku „God Is Dead“, která se zvrhne do parádní sekanice a v úvodu citovanou optimistickou halekačku „Don`t You Say“, která výborně funguje s čistým zpěvem a harmonikou (kluci do svých řad ulovili bývalou harmonikářku Turisas Nettu Skog), ale ještě lépe s neurvalým Lindroosovým vrčením, jen ždibíček k vrcholu schází živé „Way Of The Warrior“. Zbývající písně, do kterých Ensiferum pumpují adrenalin, stále ještě obstojí, nabídnou i řadu hodně přitažlivých momentů, byť tentokrát nemáte pocit, že by vás dokázali strhnout k bezhlavému útoku na nepřítele. A tam, kde Ensiferum sází na výpravnost či atmosféru, zejména pak v závěrečných vláčné „Hail To The Victory“ a křehce pochmurné „Unettomaan Aikaan“ jim ta pocitovost docela utíká mezi prsty (byt do takhle dutých fází Ensiferum ještě zdaleka nedospěli, není od věci vzpomenout na nepodařenou sázku na výpravnost v podání Manowar a jejich „Gods Of War“).
O „Two Paths“ nelze říct nic pozitivnějšího, než že se jedná o další řadové album Ensiferum, které vyloženě nezklame (tedy pokud nemáte příliš vysoká očekávání), ale tak nějak pokračuje v plynule sestupném kvalitativním trendu kapely.
|
