Japonci Galneryus loni po dlouhé době přerušili šňůru každoročního vydávání plnohodnotných studiovek, fanoušci ale důvod ke smutku nemají, vše bylo totiž dohnáno na konci letošního září, kdy se objevila novinka „Ultimate Sacrifice“. A jelikož v mezidobí došlo v kapele pouze k jedné malé změně na postu bicmena, můžeme opět očekávat tradiční porci velkolepě pojatého symfo-power metalu s občasnými přesahy do progového území, jež se nejčastěji odehrávají ve specificky laděných sólových partech.
Stejně tak byl zachován další prvek typický pro tuhle partu, který ovšem nepůsobí tolik lichotivě. Jde o kompoziční ambivalentnost, jejímž důsledkem jsme opět nuceni vyslechnout několik zhola nezábavných písní. Daleko důležitější ale je, že se na albu rovněž vyskytují skladby výborné až strhující, přičemž poměr dobré položky versus špatné se jednoznačně přiklání na první stranu. Do pozitivní kategorie spadá rovnou intro „Enter The New Age“, které navzdory názvu připomíná nejlepší momenty kapely, včetně fanfárového halasu, chutných vyhrávek, pochodového tempa a vůbec spolehlivě fungující přípravy na okázalý powermetalový zážitek, pročež vůbec nevadí jeho o něco delší, konkrétně tříminutová stopáž. První regulérní song s titulem „Heavenly Punishment“ pak nabídne jeden ze tří vrcholných okamžiků nahrávky, když propojí rychlé rytmy se sborovými a v refrénu adekvátně povznášejícími zpěvy, vrstevnatá instrumentace je u této kapely samozřejmostí, nechybí ani výše zmíněné progové výlety, které se tradičně otírají o jazzovou škatuli.
To znamená zajímavé spestření do té doby, když těmto složitým sólovým hrátkám kontruje melodické okolí skladby, jak je tomu také v případě navazujících příspěvků „Wings Of Justice“ a „The Shadow Within“. Když se ale veskrze pozitivní náboj písní otupí důrazem na temné vyznění, které nenabízí mnoho průduchů pro chytlavé motivy, kapela je najednou poloviční a nudná. V případě nové desky padl černý Petr na kompozice „With Sympahty“ a „Rising Infuriation“, které se skutečně nedají označit jako dvakrát vábné. Malinko rozpolceně dopadla ještě skladba „Brutal Spiral Of Emotions“, jež je rozfázována na tři části, přičemž úvodní temná sekce opět dvakrát neláká, dojem naštěstí brzy pozvedne ucházející refrén a hlavně působivý baladický dojezd s celou řadou atraktivních motivů.
K posouzení máme ještě dva songy, u nichž si všímavý čtenář odvodí, že musí jít o zbývající dva vrcholy. Prvním z nich je odlehčená rockovka „Wherever You Are“ s čarokrásnými sólovými melodiemi, jejichž klenutí mě uvádí do mimořádně příjemného melancholického rozpoložení. Přirovnat je lze k tvorbě dalších Japonců Gyze, případně ke spektakulárním Tolkkiho majstrštykům, každopádně v podobně patetických momentech se nejraději vyžívají právě japonské kapely. S pamětihodnými okamžiky se vytasí také titulní opus, jenž je tentokrát rozčleněný do pěti úseků, přičemž zábavné jsou všechny, nejchytlavější zenit ale jednoznačně číhá v mega přitažlivém refrénu. Při jeho poslechu mám pocit, že mě kapela čapla za ruku a pozvala k pohádkovému průletu nebeskou klenbou. Samozřejmostí je azurově modrá obloha a všudypřítomné slunce. Právě pro tyto okamžiky Galneryus pravidelně sleduji a jsem velmi rád, že mě v tomto ohledu opět nenechali ve štychu.
|
