Francouzští Lonewolf nedostatečnou potencí rozhodně netrpí. Vždyť v posledních deseti letech měli trochu delší pauzu mezi dvěma alby jen na přelomu desetiletí a jinak střílí alba takřka se železnou pravidelností. Až by se chtělo jízlivě dodat, že je to snadno pochopitelné. Ten mustr, který Lonewolf používají, totiž není kdovíjak složitý a jeho obměny jsou natolik sporadické, že představa, jak si Lonewolf zoufale lámou hlavu s tím, že múza nepřichází, je docela nereálná. Takže ty pro heroický power/heavy metal Lonewolf typické základní kameny zůstávají stejné – až drtivá energie, celkem nekomplikované a přímočaré melodie, sólová kytara, výrazně načichlá klasickým štrikováním a lá Running Wild, sytě houževnatá rytmika, uřvané sbory a neohrabaně netvárné hřmění hlasivek Jense Börnera (u něj díky jeho struhadlu je trvale platná asociace na Grave Digger).
A protože na případnou otázku, čím tenhle základ Lonewolf letos oživili, se dá odpovědět, že (snad vyjma větší sázky na rychlost) prakticky ničím, je jasné, že pokud znáte některé z předchozích alb kapely, znáte i aktuální „Raised On Metal“. A pokud jste snad na partu Jense Börnera dosud nenarazili, tak vám vše podstatné bude jasné po dvou-třech skladbách. Je ohromná škoda, že principál Jens Börner, dnes v sestavě Lonewolf již jediný z těch, kteří kapelu před více než čtvrt stoletím zakládali, není stejně obratný (nebo možná lépe řečeno vybavený) zpěvák jako kytarista, protože kytarový tandem Jens Börner – Michael Hellström a jejich vzájemná harmonie a souboje jsou tím nejjiskřivějším, co se na albu nachází, zatímco Börnerův hrubý hlasový projev, dříve nebo později (prakticky jako na každé desce) sklouzne do stereotypu.
„Raised On Metal“ je taková dříčská deska. Cítíte úsilí, které Lonewolf do své tvorby vkládají, každá jednotlivá skladba má svoji nespornou sílu a zemitost, takže příznivci bolavého a vytahaného krčního svalstva či testosteronem napumpovaných pulsujících paží si přijdou na svoje. A jedno jestli začnou desku poslouchat od začátku, zprostředka nebo na přeskáčku, to je v tomto případě úplně jedno. Ta trochu neohrabaná ukvaltovaná muzika z osmdesátých let leze naprosto přirozeně z každého okamžiku alba. Inu, typičtí Lonewolf, jako ostatně v posledních letech kdykoliv předtím. Což není nutné brát jako vyloženě negativní hodnocení.
|
