Kapela Strokkur by se dala označit jako projekt klanu Johanssonů. Hlavním tahounem je tatík Anders, který si udělal jméno účinkováním u bojovníků Hammerfall, jeho synové Niklas a Karl pak zastávají kytaru, resp. basu a klávesy. Čtvrtým společníkem do party je zpěvák Mike Andersson, jenž se zná s Andersem ze spolku Fullforce. Lze říci, že vzhledem k těmto jménům je obsah debutu „Vantablack“ nečekaný a buď se na něm výrazně podepsal rukopis Johanssonových synů, nebo zde Anders s Mikem odtajnili skryté autorské touhy (možná jde o kombinaci obojího). Velmi zásadními žánrovými kameny jsou zde totiž industrial a moderna.
Stejně tak je ale kladen důraz na melodie, jejichž chytlavost by Švédům mohla závidět leckterá striktně powermetalová sebranka. Zmíněný mix do sebe dále absorbuje folkové prvky, gotiku, občasný harsh či scream a hlavně dance beaty, které pravděpodobně budou pro řadu konzervativněji smýšlejících posluchačů definitivním důvodem k ignorování kapely (pokud je neodradí už hutné indrustriální riffy), tím pádem se ale ochudí o mnoho vysoce melodických okamžiků, stejně jako chytře stavěné a hitovým aroma ovoněné písně. Švédové navzdory multi-instrumentálním orgiím nic nekomplikují a své kompozice vedou k jasně poslechovému cíli. Úvodní kusy „Song Of The Future“ a „Lock & Load“ v tomto ohledu obstojně naladí, v následující dvojici se pak pánové vyšvihnou k parádnímu a vysoce vtahujícímu hudebnímu představení.
„Souls Of Utopia“ baví svižným tempem, thrashově řezavými kytarami, hladce skluznými slokami a líbivými sólovými hrátkami, dočkáme se i čínsky laděných prvků a indiánských popěvků (to aby těch vlivů nebylo málo). Ostré heavíkové kytary, lákavé vícehlasy a další melody sólo s vyloženě tanečním podkladem (na albu ovšem zcela běžným), to jsou zase vrcholy fláku „Resurrection“. Poté přece jenom Švédové malinko poleví, rammsteinovsky dunivé riffy v „Divided Generations“ (se vzdálenou evokací klasiky „The Wall“ od Pink Floyd), ani šlapavá epika kusu „Never Too Late“ nedosahují jakostních standardů nastolených úvodem alba, nálada se ovšem velmi zvedne s nástupem titulní skladby, ve které atraktivní míchání industrialu a elektroniky (zaslechneme i krátký skrečing) s melodiemi dosahuje vrcholu, a to zejména díky úchvatně klenutému refrénu, za nějž autoři zasluhují jen a pouze absolutorium.
Další songy pokračují v nastoleném trendu, přičemž závěrečné duo „The Last Words“ a „Silence“ přece jenom uvolní těžké industriální otěže a ve víceméně pohodovém duchu zakončuje prvotinu švédské kapely. Na té lze najít několik much, kupříkladu pochodové tempo kvůli častému využití postupně ztrácí na působivosti, nicméně jako celek je možné album vnímat velmi pozitivně. Znamená totiž vítané osvěžení melodické scény, když si zde moderna podává spřátelenou ruku s power metalem a syrově chladné kytary jako vypadlé z industriálních hutí nacházejí polarizační vysvobození v lehoulince nadnášených melodiích. Zajímavé, osobité a hlavně povedené album.
|
